Pavel Latuška je jednou z předních tváří současné běloruské opozice. Uplynulý týden strávil na cestě po evropských zemích a přesvědčoval politiky o podpoře pro protestující Bělorusy. Ve čtvrtek o tom v Praze mluvil i s českým ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem. Apeloval na něj, aby Česko a celá Unie s ním neuznaly Lukašenku jako běloruského prezidenta.
Vy jste byl dlouhé roky oficiální činitel režimu Aljaksandra Lukašenky. Posledních dvanáct měsíců jste byl ředitelem běloruského národního divadla. Co se ve vás osobně v srpnu hnulo, že jste veřejně vystoupil a přidal se na stranu opozice – a o ředitelské místo obratem přišel?
Můj otec mě vždycky vychovával jako běloruského vlastence. On sám se účastnil všech mítinků opozice od konce osmdesátých let. I já jsem se jako zaměstnanec ministerstva zahraničí, a nejenom já, i spousta mých kolegů, kteří jsou dnes na vysokých postech, účastnil demonstrací proti Lukašenkovi.
Pro režim jste ale pracoval dál a zastával jste i ministerské funkce.
I jako ministr jsem dvakrát hrozil rezignací, protože mě nutili dělat cenzuru, jednou i v Národním divadle Janky Kupaly, které jsem pak vedl. Nicméně k vaší otázce: všechno je to efekt hromadění událostí, které dospěje ke kritickému momentu. Uvědomíte si, že musíte udělat morální volbu, za níž už není cesty zpět, a je jedno, na jakou stranu se vydáte. A dojde k výbuchu.
Kdy jste se rozhodl vy?
Ráno v pátek 14. srpna, pět dní po volbách. To jsem veřejně vystoupil.
Znáte Lukašenku dobře z dob, kdy jste byl v jeho vládě ministr kultury. Chová se podle vašich očekávání?
Nejednou jsem s ním měl příležitost mluvit tváří v tvář. Je to člověk, který má obrovské charisma. Ale je to charisma utlačovatele. Na většinu lidí působí tak, že nemají sílu, nejsou schopni se mu vzepřít. Nebo je to opravdu těžké. Já nejsem žádný hrdina. Ale párkrát se mi podařilo ho přesvědčit v nějakých věcech důležitých pro kulturu.
Například?
Třeba památník Vasila Bykava. To je klasik běloruské literatury, za sovětských časů hodně populární. A v devadesátých letech byl v opozici proti Lukašenkovi. Trvalo to tři roky, ale Lukašenka nakonec povolil, abychom zřídili sice malé, ale aspoň nějaké muzeum na Bykavově dače, jeho domku. To byla pro běloruskou kulturu velmi důležitá věc.
A co z toho plyne pro současnou situaci?
O Bykavovi nakonec Lukašenku přesvědčit lze. O potřebě systémových změn – to je naprosto nemožné.
V minulém týdnu se policie vrátila k velké brutalitě na ulicích. Zároveň cíleně unáší a zatýká vytipované lidi. Jak to protesty změní?
To je otázka, kterou si kladou všichni demonstranti. Když jsem chodil na akce a byl jsem jeden z lídrů, které lidi poznávali, tak se mě na to všichni ptali. Všechny zajímalo, co dál, co bude? Já to ale nevím. Stovky tisíc Bělorusů vycházely a stále vycházejí do ulic. V Minsku, v menších městech a v malých vesničkách. Moc s nimi však odmítá vést dialog.
To ale nemůže trvat do nekonečna.
Zaprvé za sebou Lukašenkův režim cítí sílu policejního aparátu a zadruhé cítí podporu z Ruska. Nikdo z nich nechce vést dialog s běloruskou veřejností, ani je to nenapadne. Respektive říkají, že není s kým. Což je velice pohodlné a samozřejmě je to výmluva. Nejdřív zničíte všechny struktury – my jsme založili Koordinační radu, která slouží jenom k dialogu, a oni ji prohlásili za nelegitimní – a potom, když už není, s kým se bavit, řeknete: „Vždyť tu není s kým jednat.“
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
