„Dobrý“ stres neexistuje. Ale bez něj bychom nepřežili.
 
Julie Dobrovolná
Julie Dobrovolná • Autor: Matěj Stránský

Česká věda směřuje k vývoji světově unikátní metodiky pro měření stresu. Pokud se týmu vědců z brněnské Masarykovy univerzity, mezi něž se řadí i lékařka Julie Dobrovolná, podaří dosavadní zjištění ověřit, může přijít s nástrojem na ochranu zdraví vojáků, hasičů, ale i lékařů. Ti totiž dnes v mnoha případech nekolabují kvůli nákaze novým koronavirem, ale z vysílení. Lékařka také připomíná, že alespoň trochu může zdravotníkům ulevit každý. Počítají se i maličkosti.

Každý z nás má různou schopnost odolávat stresovým situacím. Dá se to vysvětlit i jinak než tvrzením, že máme „takovou povahu“?

Odolnost vůči stresu je do jisté míry jedním ze znaků našeho těla. Je závislá na třech věcech: na tom, co jsme zdědili, na tom, jaké situaci právě čelíme, a zatřetí na tom, kolik je nám let a jakou historii interakcí s okolním prostředím naše tělo má. S toutéž genetickou výbavou totiž fungujeme jinak ve dvaceti a jinak v osmdesáti letech.

Ve stáří se naše schopnost zvládat stresovou zátěž snižuje, anebo je realita zajímavější a změna má jiný průběh?

Může to být i jinak, dokonce úplně naopak. Lidé, kteří byli v minulosti vystaveni závažným životním situacím, mohou na nový stav – třeba epidemii koronaviru – reagovat adaptivněji. Nedá se říci, že budou reagovat „lépe“ – naše individuální reakce se na této škále nedají hodnotit, protože nelze rozhodnout, co je „správná“ a co „nesprávná“ adaptace. Faktor, který může podporovat vznik jedné choroby, nás může před jinou chránit. Nedá se tedy říci, že naše odolnost se v čase lineárně zhoršuje, ale samozřejmě platí, že čím jsme starší, tím jsou adaptační mechanismy našeho těla pomalejší. Ve stáří však můžu mít na věci klidnější náhled než v mládí.

Stres pocházející z okolního prostředí je fenomén, který vědci zkoumají už téměř sto let. Od té doby lidstvo – přinejmenším na Západě – prošlo množstvím změn i traumat. Potřebuje vědec, který stres zkoumá, stanovit jakousi základní míru stresu v populaci – třeba v rámci jednoho kulturního okruhu? Aby dovedl posoudit, kdy jsme na tom lépe a kdy hůř?

Nic podobného pro lidstvo nebo jeho podskupinu neexistuje, ale je pravda, že základní úroveň stresu má každý z nás. V odborných kruzích i mezi laiky je hluboce zakořeněná představa, že když zcela eliminujeme stres, budeme najednou ohromně šťastní. Je to nesmysl – kdyby náš organismus neustále stres nezažíval, budeme mrtví. Stres je nepřetržitě běžící adaptační reakce organismu, který se díky ní vyrovnává s vnějším prostředím. Může mít různou intenzitu – někdy ho nevnímáme, v závažné situaci, v jaké jsme teď, se může zvýšit. Neplatí ani, že byly doby, kdy lidé žádný stres nezažívali, jakési „zlaté časy“. Věda bazální úroveň stresovanosti populace může určitým způsobem odhadovat, ale velmi špatně měřit. Potřebovali bychom k tomu objektivní metodu, která nebude závislá na tom, co nám lidé sami řeknou. Naše skupina docela často pracuje s lidmi z ozbrojených složek, a tam vám nikdo nepřizná, že má stres.

Proč ne?

Důstojníka by mohli stáhnout ze služby, vojáci se bojí, že nebudou nasazeni do mise. Skoro se zdá, že v armádě jsou za každých okolností všichni v pohodě. Jinak přemýšlet o stresu populace se určitě dá – obyvatelé Brna, kde žiji, v tuto chvíli cítí nějakou míru stresu, která by se dala matematicky modelovat. Mohli bychom se podívat i na způsob, jak se v tom vzájemně ovlivňují. Tento výzkum mě nesmírně zajímá.

Z jedné z vašich studií vyplývá, že jste v něm docela daleko: na základě měření bezmála třiceti hodnot dokážete na člověku poznat, že stres skutečně prožívá.

Domníváme se, že to umíme. V této fázi ještě nevíme, jak dobře naše zjištění poslouží k odhadu dalšího vývoje u jednotlivce, kterého sledujeme. Umíme vcelku spolehlivě říci, že u něj narůstá stres, a víme, jakou rychlostí, ovšem na to, abychom dokázali odhadnout hranici, za níž mu může něco hrozit, potřebujeme srovnat křivky u velkého vzorku populace. Tam ještě nejsme. Zatím ladíme metodiku, abychom měli co nejpřesnější záznamy. Ale ano, směřujeme ke schopnosti objektivně měřit stres.

Metodiku jste pojmenovali „stress entropic load“, stresová entropická zátěž. Dá se vysvětlit blíže?

Jde o stresovou zátěž, či dokonce „nálož“. V pojmenování vycházíme z jiného termínu, s nímž přišli američtí výzkumníci před dvaceti nebo třiceti lety. Ti se snažili popsat, do jaké míry se tělo během adaptace opotřebovává, přišli s hodnocením složeným z řady metabolických proměnných, například hladiny glukózy v krvi, glykemie či cholesterolu. Náš výpočet funguje na bázi termodynamiky, pracuje tedy s uvolňováním tepla z organismu. Zjednodušeně řečeno: za adaptaci na vnější podmínky vždy platíme určitým objemem energie. My se výpočty dokážeme přiblížit právě onomu „zaplacenému“ množství.

Abych si to lépe představila: pozvete si do laboratoře vojáka, u nějž snímáte řadu tělesných funkcí, a přitom se ho snažíte různými způsoby stresovat? Co všechno pozorujete?

Musím odpovědět obecně, protože přesný postup výpočtu a další operace s ním jsou předmětem patentové ochrany. Měříme proměnné, které souvisejí s teplem vytvořeným v těle, jež se uvolňuje do okolí. Měříme například i množství kyslíku a oxidu uhličitého, který člověk vdechl a vydechl. Jde nám prostě o globální popis stresové situace.

Až ho budete mít, jak ho využijete?

Vize je taková, že vytvoříme například měřicí zařízení a dáme ho vojákovi, který jde do akce. Díky tomu budeme schopni říci, jak dlouho pro něj bude bezpečné, aby v takové situaci zůstal. I proto jsme založili společnost Entrant, která dostala na konstrukci těchto měřicích zařízení dotaci z Evropské kosmické agentury. Nedávno jsme náš výzkum vysvětlovali potenciálním obchodním partnerům. Pořád se nás ptali: a k čemu to je? Rádi bychom, aby měřicí zařízení v budoucnu mohly používat všechny profese, u nichž je potřeba odhadnout bezpečné rozmezí, než se člověk – například – zhroutí. A na co to potřebujeme vědět? ptali se nás. Vojáci nebo hasiči je příliš nezajímali. Najednou střih, máme tu koronavirus a s ním obrovskou skupinu lékařů, jimž hrozí přetížení. Úmrtí lékařů, o nichž víme ze sousedních zemí, totiž nejdou jen na vrub viru. Někteří zdravotníci dostanou infarkt, jiní z akutní stresové reakce onemocní jinou chorobou. V našem výzkumu vidíme ohromný potenciál pro jejich ochranu. Další skupinou mohou být lidé, kteří jsou v těžkém stavu a připojení na ventilátor. Můžeme u nich sledovat řadu proměnných a rozhodnout se, zda je vhodné s nimi nějak manipulovat, abychom jejich stav zlepšili. K tomu, o čem mluvím, už data máme, ale abychom byli vědecky precizní, potřebujeme pokračovat v ověřování.

Ve výzkumu, o němž se bavíme, figurujete hlavně jako lékařka?

Má expertiza je mezioborovost. Docela s tím bojuji. Všichni se mě ptají, co je vlastně má specializace. Mou nikou je interdisciplinarita, hovořím se všemi a všechny beru vážně. Fyziky, matematiky, biology, doktory i další specialisty. Přístup našeho týmu je syntetický, přestože v dnešní vědě převládá přístup analytický – zaměřujete se na detail a snažíte se o něm zjistit úplně všechno.

Jedna z vašich dalších studií čeká na publikování. Laik si z ní vezme, že se snažíte z našeho slovníku odstranit slova „eustres“ a „distres“, protože stres podle vás není dobrý ani špatný. Čemu prospěje, když přestaneme tyhle pojmy používat?

Pokud chceme poznat a popsat fungování lidského těla, není dobré věci dichotomizovat. Říkat, že jsou buď dobré, nebo špatné. Když si něco zařadím do škatulky, zůstane to tak navždycky. Odstraníme-li předpony „eu“ a „dis“, vyjde nám, že existuje adaptační reakce, která má různou intenzitu. A běží pořád. Někdy může být škodlivá, jindy prospěšná, ale my nevíme, z jakého hlediska ji hodnotíme. Nikdo není nikdy zcela bez stresu, nemůžeme také říci, že intenzita naší reakce je špatná, protože tělo se snaží přizpůsobit okolnostem. Ano, vycházíme z obecného předpokladu, že náš organismus se obvykle snaží šetřit energii a chová se tak, aby jí spotřeboval co nejméně. Ale i tohle je argument, proč nemůžeme uvažovat v intencích „dobrý“ a „špatný“. Ze stresu se během dekád stalo univerzální vysvětlení všeho, co medicína nechápe. Z čeho tu nemoc máš? Ze stresu.

Lidé mají různou míru empatie i představivosti. Někdo prožívá ve stejné situaci větší stres než jiný. Máte nějaká doporučení, jak během epidemie zacházet se svou psychickou kapacitou?

V prvé řadě je nutné šetřit síly. Nevíme, jak dlouho bude tahle situace trvat, a není dobré odčerpat si energii hned na začátku. Když už na nás úzkost jde a je jasné, že ji vůlí pod kontrolou neudržíme, měli bychom ji nechat doběhnout. Stres se bude mezi populací šířit a budou vznikat konflikty – mimo jiné kvůli různě rozložené míře empatie i pracovního nasazení. Lékaři budou situaci vnímat jinak než lidé sedící doma. Je potřeba maximálně apelovat na to, aby všichni chápali, že každý má různou míru prožívání, a ničemu nepomůže, když to budeme bagatelizovat. Je také důležité v těchto časech ubrat na příkrosti soudů. Až koronavirus pomine, můžeme se všichni pohádat podle libosti. Momentálně je ale nutné zahlazovat spory a nedělat zásadní životní rozhodnutí. Teď je čas na krátkodobý plán – co udělám během týdne k obědu, jak zajistím, aby mí rodiče měli připojení na Skype. Tato opatření na úrovni jednotlivce deeskalují úzkost v celé populaci. Ta se bude šířit geograficky s tím, jak se bude šířit virus.

Je možné nějak usnadnit život zdravotníkům, které největší nápor teprve čeká?

Ano, nejlépe tím, že s nimi jako pacienti nebudeme vyvolávat žádné konflikty, budeme dodržovat jejich pokyny a budeme jim nabízet co největší podporu.

V jednom rozhovoru jste vysvětlovala, v čem nám může být užitečný strukturovaný, téměř vojenský režim. V domácnostech a rodinách se hodí přejít na naplánovaný denní program, řešit konkrétní úkoly, kvalitně spát, protože to všechno nám může pomoci překlenout nejisté výhledy. Zmínila jste také nutnost zachovat fyzickou aktivitu. Jaký je vztah mezi stresem a pohybem?

Při nadlimitní úrovni stresu se naše tělo připraví na fyzickou aktivitu podle vzoru útok, nebo útěk. K těmto dvěma reakcím občas přidáváme i třetí: zamrznutí – když náš mozek vyhodnotí, že nemá cenu jedno ani druhé, zmrzne a „hraje mrtvého“. Nicméně útěk a útok se realizují špatně, když před sebou máme neviditelného nepřítele – virus. Pro tyto reakce musíme najít jiný ventil, protože naše tělo je k pohybu připravené, a pokud mu nevyjdeme vstříc, máme tu další stresor – vnucenou nehybnost. Nezáleží na tom, jaké cvičení zvolíme. Je to prevence depresí i problémového chování. Nejedná se o žádnou „prevenci obezity“ nebo „zpevňování těla“. Jde o okamžité opatření, které přijímám, abych deeskalovala stres mezi lidmi, s nimiž jsem v kontaktu.

Může nám přetvářka, například před dětmi, pomoci k tomu, abychom se s napětím sami vyrovnávali lépe?

Tato otázka ilustruje základní rozdíl ve vnímání stresu v ozbrojených složkách a v komunitě psychologů či sociologů. U psychologů převládá názor, že emoce je dobré nechat plynout a pozorovat, což nelze rozporovat. Vojenské útvary to příliš nedělají, protože v nebezpečné situaci emoce volně sdílet nemůžete, je potřeba soustředit se na úkol. Vysoce exponovaní zdravotníci a vojáci by měli chodit na debriefingy, kde mohou mluvit o tom, co zažili, ale nemohli to dát najevo. Obávám se, že nikdy nedosáhneme konsenzu o tom, jak je to správně. V naší situaci – tedy během epidemie – se rozhodně přikláním k řešení po vzoru ozbrojených složek. I v rámci krizového managementu můžeme emoce občas pojmenovat, ale neměli bychom tím trávit extrémně mnoho času. Ideální je vyčlenit si k tomu prostor: řeknu si třeba, že v šest zavolám kamarádovi a vzájemně si vypovíme, co všechno je špatně. Od sedmi bychom ale měli fungovat v rámci možností normálně. O vojácích se ví, že když předstírají, že jsou v pohodě, může je to skutečně uschopnit.

Jak bychom měli současnou situaci řešit s dětmi?

Nejsem dětská psycholožka, ale obecně: děti jsou chytré. Jsou napojené na stres rodičů, protože i ten je do jisté míry infekční. Je proto dobré situaci pojmenovat, ale není dobré s nimi sdílet všechny naše obavy. Určitě není vhodné dětem lhát – důvěra spojuje děti s dospělými, ale i dospělé mezi sebou.

Možná se dá při obavách ze všeobecného rozkladu morálky trochu uklidnit tím, že ve společnosti – ale třeba i v rodině, když dojde k tragické události – vždycky zůstane někdo, kdo funguje…

To mě přivádí ke složitější, možná sociologické otázce: jaká je schopnost naší společnosti odolávat frustraci? Učíme to naše děti? Umíme to my sami? V naší kultuře neklademe velký důraz na smiřování se s věcmi, které mohou být frustrující nebo nevyhnutelné. Tohle všechno se v krizové situaci projeví. Momentálně není prostor na budování odolnosti a zocelování našich dětí, protože v krizi už jsme a musíme se chovat tak, aby měla co nejméně následků. Ale určitě se mi zdá dobré využít situace pro zvyšování jejich kompetencí, samostatnosti a sebedůvěry. Děti se například dají učit domácím pracím. Zvládnou toho překvapivě mnoho, a když se jim úkol podaří, cítí se lépe. Dospělí ostatně také. Společenskou ani individuální frustraci ale neodstraníme, nelze ji ani odstranit obecně, protože je nevyhnutelná. Ale tohle je otázka, kterou by si měla klást celá západní společnost – děláme to správně?

Co podle vás znamená, když člověk na stresující situace reaguje záchvatem smíchu?

Smích je normální reakce, která nám pomáhá. Velice často ji mají vojáci, kteří mimochodem bývají dost vtipní. V této fázi bych si však nevyčítala ani depresivní reakci, lidé mají tendence se za to trestat. Pokud někdo nezvládne nic jiného než ležet v posteli, i tak je to dobré – v posteli a odříznutý od světa koronavirus taky přečká. Každý má jiný mechanismus, jak se se stresem vyrovnat. Humor však v situacích, kdy nemůžu nic změnit, poměrně dost věcí řeší.

Julie Dobrovolná (40)

Odbornice na molekulární metabolismus a chronická onemocnění na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Výzkumu se věnuje v ústavu RECETOX, který se zabývá environmentálními a zdravotními riziky souvisejícími se škodlivými látkami v prostředí. Lékařka zároveň působí v Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Spolupracovala s řadou zahraničních lékařských a vědeckých institucí, například s americkou Mayo Clinic, a publikovala v prestižních akademických žurnálech, mezi něž se počítá i Journal of the American Heart Association. Kromě jiných témat Julie Dobrovolná zkoumá vztah mezi okolním prostředím a změnami metabolismu tukové tkáně, které se mohou projevit také rozvojem obezity. Mimo vývoje nových metod k měření stresu se vědkyně snaží přijít i s jeho novou definicí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte