A co si myslí ženy

Toto pondělí jde do tisku další z mnoha položek rozmáchlé české knižní produkce. Obsahuje celkem osmnáct obsáhlých rozmluv se „zajímavými osobnostmi českého veřejného života“, a přestože svazek s názvem Rozhovory na hraně zítřka vyjde v nakladatelství 65. pole až koncem října, už nyní vzbudil rozruch. Pohled na jednoduchou elegantní obálku, na níž jsou zobrazena jména zpovídaných osobností, prozrazuje proč. Autor Adam Folta zde „na hraně zítřka“ rozmlouvá výhradně s muži – ekonomem Tomášem Sedláčkem, novinářem Jindřichem Šídlem či podnikatelem Karlem Janečkem.

Foltova kniha se stala spouštěčem dalšího kola debaty, která v Česku probublává už delší dobu, a to jak na sociálních sítích, tak v klasických médiích. Její ústřední otázka zní: Proč v českém veřejném prostoru najdeme tak málo žen? Hledání vysvětlení (ne)přítomnosti žen v českém veřejném životě v posledních měsících nabírá na síle – s hromadícími se historickými milníky a s nimi spojenými akcemi a debatami a v době plné občanských protestů, rušného politického dění a velkých společenských změn zdejší nepoměr vystupuje do popředí obzvlášť výrazně.

Krátce před Rozhovory na hraně zítřka přitáhl pozornost sborník esejů Česko na křižovatce. Vývoj zdejší společnosti od nástupu mocenského dua Andrej Babiš – Miloš Zeman v něm bilancuje šestnáct mužů a jedna žena. Ani jinde ve veřejném prostoru není ženský hlas příliš slyšet. Během protestů organizovaných sdružením Milion chvilek pro demokracii na pódiích vystoupilo minimum řečnic. Ženy chybějí na veřejných debatách o politických i společenských otázkách i dalších veřejných akcích, a to i když se jich téma týká zcela bytostně. Letos v únoru bylo kupříkladu slavnostně otevřeno v pražské Nemocnici Na Bulovce Centrum porodní asistence – a ministr zdravotnictví Adam Vojtěch se z události na sociálních sítích musel pochlubit fotkou, na níž je sedm mužů a nula žen.

Kritice dlouhodobě čelí i masová média. Zatímco ve zpravodajství je poměr reportérů a reportérek ve většině redakcí vyrovnaný, v komentářové sekci jsou ženy obvykle ve výrazné menšině – to koneckonců platí i pro tento list.

„Tak jak je nastavená péče o děti, přispívá stát spíš k vysokému podílu uhnaných matek, které jsou z debaty vyřazené.“

Pod ještě větším drobnohledem je situace v médiích veřejné služby, jimž pluralitu různého typu ukládá zákon. V hlavních názorových pořadech dlouhodobě výrazně převažují mužští hosté. Český rozhlas má od minulé středy tuto nerovnováhu doloženou výzkumem agentury Focus, která analyzovala pluralitu a vyváženost stanice ČRo Plus na vzorku devíti týdnů vysílání na jaře letošního roku. „Největší chybou, kterou jsme objevili, je totální genderová nevyváženost,“ říká autor studie, sociolog médií Jaromír Volek. Týká se to opět zejména komentářů – ve sledovaném období komentovalo aktuální události čtyřicet sedm lidí, z toho pouze sedm žen.

Nabízející se zkratka o zlých mužích bránících ženám ve veřejném projevu ovšem není v tomto případě přesná. „Nemyslím, že to je výsledek nějakého machistického popírání žen,“ komentuje výsledky své práce Jaromír Volek. „Spíše to ukazuje, jak pevné jsou v Česku kulturní vzorce a jak málo se za posledních třicet let změnily.“ Spektrum zmíněných vzorců je v tomto případě velmi zajímavé a především velmi široké.

Je to divné

Adama Foltu (27) reakce na jeho knihu vcelku zaskočila. „Přijde mi to nefér, ta knížka přece ještě ani nevyšla,“ říká spíš zklamaně než rozladěně, i když nakonec se smíchem uzná, že podobnou reklamu moc knih z tisíců svazků vychrlených ročně na tuzemský trh nemá. Vystudovaného novináře, který pracuje jako odpovědný redaktor odborného časopisu pro „nelékařské zdravotnické pracovníky“ Florence, myšlenka na knihu rozhovorů napadla předloni, když jako dobrovolník jihlavského filmového festivalu vezl na letiště hosta přehlídky, amerického psychologa Philipa Zimbarda. V autě s autorem slavného stanfordského experimentu pořídil improvizovaný rozhovor a pojal nápad sestavit z podobně inspirativních rozhovorů celou knihu. Sestavu jako čistě mužskou neplánoval, a když se mu hromadil jeden „chlapský“ rozhovor za druhým, začal to řešit s nakladatelem Tomášem Brandejsem z 65. pole.

„Zdálo se nám divné, že tam není žádná žena,“ říká Folta. Nakladatelství se terčem kritiky stalo v tomto směru už v roce 2016, kdy se ve sborníku futuristických esejů objevily vedle osmnácti autorů pouhé dvě autorky. Folta podle svých slov oslovil asi sedm známých žen, které ale buď vůbec nereagovaly nebo rozhovor odmítly (např. šéfka Google ČR Taťána le Moigne). „Problém byl v tom, že muži souhlasili téměř všichni a šli do toho bez okolků,“ vysvětluje. Situaci nakonec vyřešil plánem navázat na mužský výběr výběrem čistě ženským. Nápad je však zcela v plenkách. Podobně je na tom editor sborníku Česko na křižovatce a spoluzakladatel vydavatelství Zeď Jan Dražan. Tvrdí, že oslovil šest autorek a ty s výjimkou novinářky Sabiny Slonkové všechny odmítly. Nejčastěji uvedly, že nemají čas. Muži naopak ve většině případů kývli. „Oslovili jsme primárně novinářky-komentátorky, u kterých víme, že jsou zvyklé hodnotit veřejné dění a umějí psát. A komentátorek je prostě u nás výrazně méně než komentátorů,“ odpovídá Dražan na dotaz, proč neoslovili šestnáct a více žen, tak jako v případě mužů. Zároveň neřešili, zda ženám nejít naproti úpravou podmínek, aby jich získali víc. „To jsme dělali jen u těch, kdo souhlasili, že nám napíší text, a později potřebovali třeba prodloužit termín odevzdání,“ dodává Dražan.

Na neochotu novinářek a expertek zapojit se narážejí také v Českém rozhlase. „Třeba tady Patricii přesvědčuju asi rok, aby psala komentáře,“ říká šéf komentářové sekce Českého rozhlasu Plus Radko Kubičko v kavárně ČRo po konci prezentace zmiňovaného výzkumu Focusu s pohledem na vedle stojící kolegyni, která souhlasně pokýve hlavou. Patricie Polanská pracuje jako vedoucí programu ČRo Plus, před nástupem do rozhlasu psala dvanáct let do Zemských nebo Hospodářských novin, mimo jiné i komentáře. „Odmítám to, protože prostě nemám čas,“ krčí omluvně rameny Polanská, která ale zároveň situaci vnímá z obou stran. Jako šéfka kontinuálního vysílání, kde jsou neustále potřeba respondenti ochotní rychle okomentovat široké spektrum témat, má sama bohatou zkušenost s důvody, které novinářky či expertky vedou k tomu, že nabídky odmítají. Je jich opravdu spousta.

Čas, děti, odsudky

Spisovatelka Kateřina Tučková a novinářka Saša Uhlová jsou jedněmi z těch žen, které letos na jaře Dražan oslovil a které odmítly. Kateřina Tučková byla v té době krátce těhotná, nebylo jí dobře a tvrdí, že v jejích silách tehdy bylo zvládnout pouze dlouho dohodnuté texty. „Nechtěla jsem žádnou dodatečnou práci, navíc tato měla krátký, ani ne měsíční deadline,“ říká spisovatelka.

Saša Uhlová se na začátku roku cítila přetížená. Má čtyři děti, pracovat mohla pár hodin dopoledne, psaní článků doháněla po nocích a nabídky na komentáře nebo účast v debatách – kterých jí chodí „několik do týdne“ – odmítala. „Byla jsem ve skluzu, proto jsem řekla ne,“ vysvětluje Saša Uhlová. Teď už by prý asi neodmítla. „Všechny děti chodí od září do škol a školek a já mám přes den celých sedm hodin v kuse, kdy můžu pracovat. Úplně cítím, jak se mi mění život,“ dodává.

Zatímco pro muže je sedm hodin na práci samozřejmost, pro většinu žen zejména s malými dětmi jde o luxus. Péče o potomky i domácnost leží v konzervativní české společnosti dominantně na ženách a na rozdíl od svých německých či francouzských kolegyň nemohou využít velkorysou síť státních jeslí a školek, které by mohly navštěvovat děti mladší tří let a ženám by to poskytlo prostor pracovat – a třeba vstupovat do veřejné debaty. Akademička se zaměřením na Německo Zuzana Lizcová připomíná zákon z roku 2013, jímž se v Německu garantovalo místo v obecních jeslích pro každé roční dítě. „A dnes je možné pozorovat nástup komentátorek v tamních novinách a žen ve veřejné debatě obecně. Stát vyšel ženám vstříc a ty toho prostoru využily. U nás se to neděje. Tak jak je nastavená péče o děti, přispívá stát spíš k vysokému podílu uhnaných matek, které jsou z debaty vyřazené,“ říká Zuzana Lizcová.

Radek Špicar ze Svazu průmyslu a dopravy ČR má zkušenosti s tím, že i když mají jeho kolegyně volnější ruce – například proto, že už mají odrostlejší děti –, chybí jim sebevědomí. „Velmi často se u žen setkávám s tím, že si nevěří, že mají svoji oblast natolik dokonale zvládnutou, aby ji mohly veřejně komentovat,“ říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR a dlouhodobě jeden z nejaktivnějších účastníků veřejného života v zemi. „My muži, když máme téma zvládnuté na 60–65 procent, jdeme do toho. Naproti tomu ženy se často necítí na stručný komentář do médií, ani když znají 95 procent. Musím svoje kolegyně velmi často motivovat, že to zvládnou. A mnohdy se mi to nedaří,“ pokračuje Špicar. To nakonec potvrzují pracovníci rozhlasu a televize: sebedůvěra respondentek ještě klesne, když je nutné věc okomentovat rychle a bez velké přípravy.

Špicar zároveň připouští, že má zkušenosti s tím, s čím se naopak často ženy, jež se rozhodly vystoupit z anonymity, potýkají. Totiž že se hodnotí jejich zevnějšek spíš než obsah toho, co řekly. Některým účastnicím vidina komentování jejich vzhledu vadí do té míry, že si televizní nebo jiný „vizuální“ výstup raději odpustí. Ženy rovněž čelí většímu riziku nenávistných útoků, když jdou se svojí kůží na trh.

„Jednoznačně,“ odpověděla třeba loni v prosinci v rozhovoru pro Respekt finská novinářka Jessikka Aro na otázku, zda se nějak liší způsob, jakým internetoví trollové útočí na ni a na její mužské kolegy. „Hodně z těch útoků míří na mě jako na ženu, třeba na můj vzhled.“ Jedna finská univerzita před několika lety analyzovala projevy nenávisti a zjistila, že vůči ženám se objeví mnohem rychleji, jsou násilnější a sexualizované. „Mužům obvykle nikdo znásilněním nehrozí,“ shrnuje data Aro.

Odejdou jinam

Novinářka serveru Echo24.cz Lenka Zlámalová, která si vybudovala status veřejné komentátorky a často vystupuje v nejrůznějších debatách, v této situaci doporučuje ženám víc odvahy. Ženy podle ní prostor v zemi mají a překážky, které zmiňují – ať už nedostatek času nebo hodnocení jejich vzhledu spíš než erudice – si zhusta způsobují samy. „Skuhrání na nedostatek času je jen špatná organizace a nedostatek vůle. Kdo si neumí zorganizovat čas ve vlastním životě, neměl by mít ambici mluvit do veřejné debaty,“ říká Zlámalová. Ženy samy se podle ní pouze musí víc snažit. „Být krásné, chytré, odvážné, zvědavé a autentické. Jiné nikdy nebudou ve veřejné debatě zajímavé. Je to každodenní tvrdá práce,“ míní novinářka.

Faktem ovšem zůstává, že muži mají – minimálně co do „krásy“ a volného času – vstup na scénu snazší. Než se však dostaneme k tomu, co dělat, aby se situace změnila, je namístě vypořádat se s otázkou, proč je vůbec dobré, aby se tak stalo.

„Osobně bych se cítil trapně, pokud by expertky u kulatého stolu nebyly,“ říká třeba Věnek Bonuš, analytik Rekonstrukce státu, která tento týden společně s pirátským místopředsedou sněmovny Vojtěchem Pikalem pořádá expertní debatu o ústavní žalobě na prezidenta. Když Bonuš zjistil, že mezi potvrzenými hosty není žádná ústavní právnička či politoložka, věnoval speciální úsilí tomu, aby se v debatě objevily – oslovil celkem deset expertek, konzultoval potenciální jména dalších s akademickými institucemi i neformálními sdruženími typu Žen v právu. A přestože nakonec jedna kývla, v oslovování pokračoval dál tak, aby expertky tvořily v panelu alespoň třetinu.

„V 21. století nepovažuji za společensky akceptovatelné, aby ženy, které tvoří padesát procent populace, neměly své zastoupení ve všech sférách společnosti, včetně veřejných debat. Zvláště pokud se jedná o debatu k tak významnému současnému tématu,“ vysvětluje Bonuš důvody nasazení a dodává další: veřejně vystupující lidé fungují jako vzory pro ostatní a podoba debat určuje, co je a co není normální.

Zmiňovaný sociolog Jaromír Volek k argumentu reprezentace a nastavování vzorů přidává rozměr, na který by měli slyšet všichni. „Když bude třeba rádio Plus mluvit výhradně jazykem mužů v seniorním věku, tak to stanici poškodí,“ říká Volek. „Pokud totiž jako divák nemáte pocit, že jsou reprezentovány vaše zájmy, tak odcházíte jinam.“ Jinými slovy – je v zájmu nositelů sdělení odrážet společnost co nejvěrněji, jinak zkrátka o část publika přijdou.

Ireně Kalhousové zvoní mobil ještě dřív, než usedneme za stůl. Volá produkce ČT24. Je úterý 17. září, den izraelských parlamentních voleb, a ona má nabídku jít zhodnotit výsledek do večerní zpravodajské relace. Patří mezi přední české experty na Izrael a ten den ji média nahánějí už poněkolikáté.

Vždycky to tak ale nebylo. Čtyřicetiletá akademička z pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy se smíchem vzpomíná, jak okolo roku 2002, když studovala na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a byla života v Izraeli plná, napsala na obecný kontaktní e-mail do České televize, že se nabízí s komentováním izraelských událostí. Co se s jejím e-mailem následně stalo, už nezjišťovala, faktem ale je, že se jí po čase začala média do Izraele ozývat. „Udělala jsem ten první krok. Dala jsem o sobě vědět. A vyšlo to,“ vypráví politoložka.

„My muži, když máme téma zvládnuté na 60–65 procent, jdeme do toho. Naproti tomu ženy se často necítí na stručný komentář do médií, ani když znají 95 procent.“

Pasivním médiím a organizátorům akcí mohou jít ženy připravené vstoupit do veřejné arény „naproti“. Podobně jako Kalhousová se takto začala vyjadřovat řada dalších, veřejně aktivních žen. „Když mě něco zajímá, prostě se ozvu, že bych o tom chtěla něco napsat,“ říká právnička Šárka Homfray, která vedle svojí hlavní práce pro české odbory píše pravidelně komentáře mimo jiné pro internetový Deník Referendum nebo server Heroine.cz a účastní se kolem čtyř debat do měsíce.

Saša Uhlová má podobně jako Radek Špicar zkušenosti s nedostatkem sebevědomí žen, které se zdráhají vystoupit z anonymity a přispět do debaty. „Musí to překonat. Jednou z cest může být nabídnout se levicovým webům jako Alarm, protože v prostředí levice je genderová vyváženost vyhledávaná,“ říká novinářka. Zuzana Lizcová, jež také působí na pražské FSV UK a má dvě školou povinné děti, zmiňuje konkrétní praktické kroky, ke kterým je potřeba přistoupit, pokud se mají do veřejné debaty vtáhnout ženy. „Například nepořádat diskusní panely mezi čtvrtou a sedmou hodinou večer, kdy řada žen musí vyzvednout děti ze škol a školek a věnovat se jim,“ říká. Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) pak má například projekt na sestavení veřejné databáze žen expertek na zahraniční, evropskou a bezpečnostní politiku, které by byly k dispozici médiím, školám, úřadům k odborným komentářům. AMO se tu inspirovala existující americkou databází s vypovídajícím názvem Women Also Know Stuff.com (Ženy také leccos vědí), která chtěla dostat víc ženského hlasu do americké debaty a soudě podle ohlasu stránky se to daří.

Recept tedy vypadá zdánlivě banálně – všichni zúčastnění musí udělat krok navíc. „Mít dobré úmysly nestačí,“ shrnuje prestižní vědecký časopis Nature ve dva týdny starém textu, který se věnuje zastoupení vědkyň v diskusních panelech a na konferencích. Nature doporučuje soustavnou, promyšlenou politiku, jež bude vědkyně podporovat na všech zmiňovaných „rizikových“ místech a vycházet jim vstříc. Přičemž podle ne úplně ojedinělého názoru je nutné mezi aktéry, kteří musí udělat krok navíc, třeba zařadit i veřejně aktivní muže.

„Reflexe podmínek – a to jakýchkoli – je pro působení ve veřejném prostoru důležitá,“ říká dokumentaristka a novinářka Apolena Rychlíková, která na problém zastoupení žen dlouhodobě upozorňuje a minulý týden k sérii textů přidala také sloupek do literární revue Prostor. Připomíná akci z Polska, kde muži kolem časopisu Krytyka Polityczna a dalších levicových médií chodili na debaty obsazené jen muži na protest v dámských šatech a s make-upem. „Muži, kteří veřejně vystupují, by měli přijmout svou odpovědnost,“ shrnuje nutný zlom Rychlíková. „A do debaty, kde budou jenom muži, prostě nejít,“ doplňuje ji Irena Kalhousová.