To dá rozum

Když Jürgen Habermas poprvé vzbudil pozornost, v Moskvě vládl Stalin a současná německá kancléřka ještě nebyla na světě. Tehdy čtyřiadvacetiletý student Habermas se v červenci 1953 na stránkách kulturní rubriky deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung pustil do titána německé filozofie. Martinu Heideggerovi vyčetl, že reedici svých přednášek z poloviny třicátých let, z nichž lze vycítit okouzlení nacistickým hnutím, vydal bez předmluvy, která by reflektovala hrůzné nacistické zločiny.

Touto polemikou začala kariéra muže, kterého teď v červnu 2019 při oslavě jeho devadesátých narozenin německé noviny popisovaly jako „nejproslulejšího žijícího filozofa“. Habermasovy nejznámější knihy nesou názvy jako Strukturální proměna veřejnosti (1962), Teorie komunikativního jednání (1981) nebo Fakticita a platnost (1992) a obsahují hutná souvětí, jimiž si získal uznání ve svém oboru. Jeho vliv ale dalece přesáhl hranice akademické půdy a uvedená polemika s Heideggerem ukazuje, jak se mu to povedlo.

Hlavní je debata

Německé deníky a týdeníky si potrpí na kulturní rubriky, které mají mnohem širší záběr, než je zvykem v anglosaských a také českých médiích. Knižní recenze, filmové kritiky a příběhy hudebníků se v nich prolínají se společenskými, politickými, historickými eseji. Takto pojaté kulturní rubriky – nazvané obvykle „Feuilleton“ – jsou místem, kde probíhají velké debaty poválečného Německa. Právě v tomto prostoru, plném obsahově i jazykově…