Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Pravdu mám jenom já

Proč se společnost rozpadá na stále menší skupiny, které se vzájemně nesnesou

15_tema01_jaros
Autor: Milan Jaroš

Začínat novinový článek osudem politologa má svá rizika. Ne každý akademik je barvitou osobností, která dokáže čtenáři zrychlit tep. Američan Francis Fukuyama je ale muž, který na konci osmdesátých let minulého století předpověděl konec lidských dějin. Takový zlom, jak známo, nenastává každý den, my už teď víme, že se věštba nevyplnila, a ví to samozřejmě i sám Fukuyama. Dnes je vlastně vědcem, který činí pokání: je nucen bádat v temnotě, která podle jeho vlastních předpokladů neměla nikdy nastat.

„Nenapsal bych tuto knihu, kdyby v listopadu 2016 nebyl Donald Trump zvolen prezidentem. Jako mnohé Američany i mě tento výsledek překvapil a zároveň mě trápí důsledky, které to může mít pro Spojené státy a celý svět. Nešlo navíc o první velké volební překvapení onoho roku, tím bylo britské hlasování o odchodu z Evropské unie předchozího června,“ píše tak letos Fukuyama v prvním odstavci své nejnovější knihy. Z řádků čiší znepokojení a pocit, že demokratické uspořádání Západu se začíná povážlivě kymácet. V následujících odstavcích samozřejmě přichází baterie dalších populistů, kteří se vzpírají jeho vlastnímu, téměř třicet let starému proroctví. Ano, Viktor Orbán, Jarosław Kaczyński, Vladimir Putin nebo RecepTayyip Erdoğan. Na Miloše Zemana či Andreje Babiše nedošlo ale pouze vinou americké perspektivy.

I_obalka_R49

Vyrovnat se s vlastním omylem musí být obtížné. Když v létě roku 1989 zveřejnil Fukuyama legendární článek s názvem Konec dějin?, tvrdil v něm, že v dějinném střetu dvou ideologií, totalitního komunismu a liberální demokracie, zvítězil západní model, protože se ukázal být nejracionálnějším uspořádáním lidské společnosti. A v tomhle smyslu příběh lidstva skončil, neboť lidské pokolení nalezlo nejlepší způsob soužití. Demokratické státy proti sobě obvykle nebojují, kapitalismus a volné trhy zajišťují všeobecnou prosperitu a celé uspořádání je základem svobodné a dynamické společnosti. Lidé samozřejmě dále žijí své příběhy a v různých méně podstatných koutech světa může všechno probíhat se zpožděním, velkoplošný souboj ideologií je však za námi.

V logicky znějící konstrukci nicméně musela být chyba, protože, stejně jako kdykoli v minulosti, dějiny i po ukončení studené války pokračovaly dál. V posledních letech se západní demokratické společnosti začaly chovat jinak, než Fukuyamovo dílo předpokládalo. Vlastně se zdá, že se staly samy sobě největším nepřítelem: rozklížit západní spojenectví, rozkolísat demokratické instituce a kapitalistický volný obchod se možná nepodařilo Kremlu s jeho jaderným arzenálem, nyní se o to ale pokouší sám západní volič se svou nově objevenou slabostí pro populistické vůdce s autokratickými sklony. Fukuyama se ve své nové knize snaží pochopit, proč to volič dělá a proč mu dosažený stav společnosti vlastně nestačí. V názvu je část odpovědi, studie se jmenuje Identity: The Demand for Dignity and the Politics of Resentment (Identita: Požadavek důstojnosti a politika nenávisti).

Jako černoši

Klíčovým slovem Fukuyamových úvah je ona touha po důstojnosti nebo také hrdosti, uznání či sebeúctě. Právě ona je hnacím motorem svárů různých znepřátelených skupin voličů. Ve Fukuyamově studii nejde o obvyklé nadávání na bílé manuálně pracující muže, podstata problému je obecnější a zdaleka se netýká pouze populistických nacionalistů. Slabým místem v úvahách o věčném vítězství demokracie a kapitalismu byla nedostatečná pozornost věnovaná obecné lidské povaze.

Vítězství liberalismu bylo totiž považováno za vítězství racionality. Dosažená společnost měla být pokud možno meritokratická, založená na odměňování schopností, talentu a píle. Uznání je tak teoreticky otevřeno každému, nezná bariéry sociálních tříd a různých předsudků. Pokud se teď někdo při čtení ušklíbl, narazil právě na slabý článek celé věci. Zaprvé, zvítězí jenom někteří. Zadruhé, je hrací pole, slovy dalšího propagátora oné doby Thomase Friedmana, pravdu tak úžasně rovné?

USA. Baltimore.Dr. Martin Luther King Jr.
Hodnoty sídlí v lidském nitru. (Martin Luther King) • Autor: Magnum Photos Standa, Profimedia

Odpovědí na pochybnosti je úspěch společnosti jako celku. Jistě, uznání se dostává především těm nejschopnějším, profituje ale celá společnost, „příliv zvedá všechny lodě“, jak se tradovalo. Tímto směrem také běží řada různých publikací vyplněných statistikami o tom, jak náramně dobře si lidstvo včetně Západu vlastně vede. Podle většiny dostupných údajů lidstvo bohatne, lidé žijí stále déle, jsou čím dál zdravější, stále svobodnější, čím dál méně válčí a tak dále. Pokud jde o naše Česko, země nikdy nebyla tak bohatá a životní úroveň jejích obyvatel tak vysoká, je demokratická, svobodná, v podstatě bez svazujících hranic a bezpečně uhnízděná v mocných mezinárodních společenstvích. Návštěva z vesmíru by nicméně u debat v místní hospodě tento fakt nejspíš vůbec nezaznamenala. Místo toho by si vyslechla stížnosti a výsměch na adresu všeho, co se dnes odehrává mimo soukromí jednotlivých domácností. Racionální optimismus, jenž by z odstupu hodnotil úspěch celé společnosti, není na pořadu dne, absolutní čísla o všeobecné prosperitě nikoho příliš nezajímají.

Co lidi naopak zajímá, je uznání jejich vlastní výjimečnosti. Nejde o ironii, moderní člověk prošel složitým historickým vývojem, který Fukuyama poutavě mapuje od platonských dialogů přes protestantskou teologii a osvícenství až k Hegelovi, a došel k přesvědčení o své vlastní vnitřní nezaměnitelné hodnotě, jež je odlišná od projevů vnějšího života a často zásadně nedoceněná.

 

 

 

 

 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
I_obalka_R49
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 39 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte