Rakouský filozof a esejista Konrad Paul Liessmann vyvolal knihami Teorie nevzdělanosti (2006) a Praxe nevzdělanosti (2014) polemiku, zda je současná společnost vědění jen hromadění dat a místo o hledání pravdy tu jde o užitkovost. Svazek Vzdělání jako provokace je sbírkou esejů a konferenčních příspěvků, kterými autor na vzrušené diskuse reagoval, a zároveň postuluje novou tezi: skutečná vzdělanost je v nynějším povrchním světě provokací, něčím, co společnost dráždí.
„Věřím, že každé dítě je stejné, ale jedinečné… věřím v požehnání digitalizace… věřím, že zatěžovat mladistvou paměť věděním je zbytečné, estetické kánony jsou zlem, obsahy zavrženíhodné a frontální vyučování od ďábla,“ píše v eseji Vzdělání jako sekularizované náboženství. Tam, kde používá podobnou nadsázku, ironii a sarkasmus, je vtipný a přesný. To ale platí jen o několika z osmnácti kapitol. Většinou sledujeme vývoj akademika, který se v otázkách vzdělávání stal konzervativní celebritou. Hlavní zjištění je, že pečlivě formulující a argumentující esejista se z valné části proměnil v zahořklého pamfletistu, který si potrpí na silná slova, ale s argumenty si starosti nedělá.
Třeba když modernímu vzdělávání vytýká právě účelovost a povrchnost. Tvrdí, že „zatarasovat mladým lidem systematicky přístup na kontinent literatury – prostřednictvím vzdělanostní politiky posedlé kompetencemi a slepě věřící v techniku – lze hodnotit jen jako akt barbarství“. Ale když popisuje, k čemu by…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
