Pojďme odejít včas
Konfederace politických vězňů dospěla do finále svého pozoruhodného příběhu
Tady se prostě nedá na ničem dohodnout,“ stěžuje si postarší dáma v červeném svetru u stolku v kavárně poblíž pražského Národního muzea. „Jakýpak odkaz? Muklů stále ubývá, věk jim neodpářete. A aby jejich příbuzní objížděli školy s tím, že dědeček jim něco povídal, to nemůže fungovat. Je to bezvýchodná situace,“ dodává. Blanka Matějíčková, současná tajemnice Konfederace politických vězňů (KPV), má k radosti opravdu daleko. Organizace, která v roce 1990 volně navázala na činnost slavného sdružení K231 (a dnes kromě politických vězňů sdružuje i jejich potomky), se jí doslova rozpadá pod rukama. „Muklové“, kteří v minulém století na svoji protikomunistickou aktivitu nebo prostě jen svobodné politické názory doplatili dlouhými roky ve vězení a prací v uranových dolech, přitom mají za sebou světlou éru. Po revoluci si KPV vytyčila jako úkol připomínat osudy československých politických vězňů a vrátit jim ztracené společenské postavení i důstojné podmínky pro život. To se víceméně podařilo, ale dnes veřejnost stále častěji sleduje vyostřené hádky a nenávistné dopisy, které si členové navzájem veřejně posílají. A příští týden možná budeme svědky definitivního konce uskupení, jehož členové reprezentují pro svoji odolnost vůči komunistické minulosti a pro svůj smysl pro svobodu to jednoznačně lepší z české společnosti.
Zájemci by tu byli
V devadesátých letech a na přelomu století sehrála konfederace při vypořádávání se s padlým komunistickým režimem zásadní roli. Hlavní…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
