Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Kultura

Pod hromadou oblečení. Desku roku natočil projekt Čáry života

Jan Boroš na sólovém debutu zpívá o samotě bez bolestínství

60A_foto Václav Mach
Zvuky lidí za zdí. (Jan Boroš alias Čáry života) • Autor: Václav Mach

Cenu české hudební kritiky Apollo za nejlepší desku loňského roku získalo  Stínítko - debut projektu Čáry života, za nímž stojí Jan Boroš dlouho spojovaný s kapelou Fiordmoss.  Čáry života byly nominovány i na cenu Vinyla. Dvojitou šanci na ocenění od kritiků měly i pražská rocková skupina Tomáš Palucha za desku Čaro a západočeské uskupení Povodí Ohře, které si Vinylu v kategorii nejlepší deska nakonec odneslo. Při této příležitosti odemykáme profil Jana Boroše. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli:

Matrace na zemi, vedle ní pár knížek, stůl v rohu pokoje, o něj opřená kytara a věšák s košilemi. Není toho moc, co si Jan Boroš po bezmála šesti letech prožitých v Berlíně přivezl před dvěma měsíci do Prahy. Tou nejdůležitější připomínkou jedné životní etapy jsou však v krabicích naskládané vinyly debutového alba Stínítko, které natočil pod jménem Čáry života.

Devět křehkých převážně akustických písní s příměsí elektroniky vznikalo v průběhu let po berlínských podnájmech. Zachycují pocity osamělosti a stesku, které člověka mohou přepadnout v cizím prostředí. Vzpomínky na domov se vyostřují a samotu podtrhuje neustálé přesouvání se z místa na místo a vybalování věcí v novém bytě. „Stěhování je opruz, ale nakonec mám ty změny rád,“ říká s úsměvem třiatřicetiletý Boroš.

Ostatně i do Berlína odjížděl za změnou. Kapela Fiordmoss, v níž hrál na kytaru, v roce 2012 vyhrála cenu Vinyla v kategorii objev roku. Dařilo se, koncertů měli dostatek, zároveň v nich rostlo přesvědčení, že v domovském Brně se toho moc neděje a Praha jim nepřipadala zásadně jiná. Sbalili auto, jako by jeli na koncert, a bez promyšlenějších plánů vyrazili do Berlína. Věděli pouze, že vše další chtějí podřídit chodu skupiny, což platilo až do jejich letošního rozpadu.

https://www.youtube.com/watch?v=UnoGgaAt0rI

Impulzy nového města Fiordmoss přetavili v hypnoticky temné album Kingdom Come, které letos získalo cenu Anděl v kategorii elektronika. Metropole s pulzujícím nočním životem a hudebním přetlakem ovšem nenabízela jen vzrušení a inspiraci. Bylo tu i dost neveselých chvil plných pochybností. Práce na Kingdom Come se protahovala a Boroš mimo jiné zjistil, že mu chybí čeština. Tehdy začal skládat písně pod hlavičkou Čáry života.

„Tam, kde žiju, hluboko pod hromadou oblečení, tam, kde žiju, vitaminy a popelníky obklopený, myslím na všechny z vás v čase zanechaný,“ líčí skladba Oblečení, která mimo jiné odkazuje i na fenomén hikikomori – japonské mladé lidi, kteří nevycházejí z domu a vyhýbají se společnosti. V písních Čar života se melancholie potkává s upřímností, přitom věrně zobrazují podoby úzkostí a samoty, které přináší život ve velkoměstě a odcizeném prostředí. Už proto patří Stínítko k letošním nejsilnějším debutům.

Z kapely do kapely

„Mám dvě teorie, proč jsem začal hrát,“ vzpomíná Boroš na dobu, když ve třinácti vzal poprvé do ruky baskytaru. Jeden impulz přišel z rodiny. Jeho otec hrál v zábavové kapele, s níž objížděl víkendové akce v okolí rodného Pržna, vesnice mezi Valašským Meziříčím a Vsetínem. Bavil společnost předělávkami Olympicu a jeho syn se s jinou kapelou záhy vydal v otcových šlépějích. Pro kluka to byla skvělá brigáda, ale jak přiznává, když musel na tancovačkách hrát do čtyř do rána, už sotva stál na nohou. Druhou inspirací mu byl volnomyšlenkářský učitel kytary z nedělní školy, který svým žákům představil kupříkladu The Beatles.

Začátky ovšem nebyly slavné a čekalo ho dlouhé hledání a střídání kapel i stylů. „Ani nevím, jestli to na sebe chci říkat,“ ostýchá se. První skupina, do níž nastoupil, byl revival poppunkových Green Day. Pochybný zbohatlík ze sousední vesnice chtěl synovi dopřát rockovou skupinu, a tak nakoupil vybavení pro celou sestavu. Boroše repertoár příliš nebavil, ale vše stejně vzalo rychlý konec. „Vydrželo to sotva tři měsíce, pak boháče zavřeli, rodina musela prodat dům, a už jsme nezkoušeli,“ uzavírá historku z konce devadesátých let. Následovaly zábavy, pak pět let hraní s funky skupinou a nakonec „první kapela, za kterou se nestydí“ – jazzově šansonová formace soustředěná kolem Wotienke Vermeer, v Olomouci studující nizozemské pianistky a zpěvačky.

Jazzové vlivy jej ale časem omrzely, lákal ho progresivní zvuk a přesně v tu chvíli potkal Fiordmoss, dvojici spolužáků z brněnské fakulty výtvarných umění Petru Hermanovou a Romana Přikryla, kteří vytvářeli hudbu na pomezí folku a elektroniky. Boroš dostudoval estetiku a teorii interaktivních médií na Masarykově univerzitě a z Fiordmoss se záhy stal žhavý objev zdejší scény. Koncertů přibývalo a očekávala se dlouhohrající deska. V tu chvíli se však kapela rozhodla pro přesídlení do Berlína a to mnohé změnilo.

V říjnu k albu chystá premiérové koncerty s kapelou.

Tweetni to

Zásadně ubylo koncertů, protože jezdit hrát do Česka by se nevyplácelo, a v Německu ještě neměli kontakty. Místo živého hraní se Fiordmoss soustředili na zvukové hledačství, zároveň se pokoušeli skloubit příležitostné práce a bydlení s chodem kapely. „Začátky byly hrozný,“ vybavuje si Boroš první týdny a měsíce, kdy s Přikrylem v lepším případě přespávali s pomocí couchsurfingu – a když nebylo zbytí, často nocovali v autě.

První nájem, který si mohli dovolit, sehnali v dominantě čtvrti Kreuzberg, v domě Excelsior. Sedmnáctipatrový betonový kolos s pěti sty bytovými jednotkami, prostorami pro obchody, vyhlídkovou restaurací, a dokonce i obřím krytem byl postaven v šedesátých letech. V době rozděleného Berlína tu byla umístěná odposlouchávací zařízení CIA, čemuž nahrávala velká výška a příhodná poloha u zdi. Po pádu východního bloku a na počátku 21. století už měl ambiciózní komplex zlaté časy dávno za sebou, chátral a vzhledem k tomu, že je vybaven množstvím bytových jednotek pro singles, začaly se sem stahovat nejrůznější osamělé existence.

Reklama
Reklama

Těším se na písničku

Koncentrace barvitých postaviček, které sní o nové kariéře nebo tu jen přežívají, si všimlo dost německých novinářů i dokumentaristů a dům je už mediálně proslulý. Samota jako by tu byla nakažlivá. V jednom z bezútěšných bytů, které Boroš popisuje jako 1 + nic, se jistý čas tísnili i ve třech. A právě tady napsal první písně pro Čáry života. Pokud se dřív vždy profiloval jako hráč, který si cení muzikantství a spoléhá na vyjádření prostřednictvím nástroje, v Čarách života nesmí hudba ubírat pozornost textům, jež jdou přímo k věci.

https://www.youtube.com/watch?v=5X-fVOeU0×w

„Nejvíc mi vadí zvuky lidí za zdí. Nejvíc mě straší, že nikam nepatřím, že to nikde není lepší, že nikde nikde na celým světě není kam utéct,“ zpívá s otevřeností v chytlavě hitové skladbě Sídláky. Celé album vznikalo neplánovaně v průběhu let, píseň po písni, byt po bytu. Boroš si jej nahrával sám a sólo i vystupoval. To by se mělo změnit v říjnu, kdy k albu chystá premiérové koncerty s kapelou, již právě dává dohromady.

Stínítko přináší deníkové mikropříběhy a přesně prokreslené detaily bez zbytečných jinotajů. Některé písně jsou milostné vzpomínky, jiné zase dokonalé postřehy ze samotářského života jako Oblečení nebo finální Central coby óda na vyhlášený nonstop ve Valašském Meziříčí, kde člověk může po půlnoci najít spřízněné duše a svěřit se jim se svými starostmi.

Album osciluje mezi hledáním spojení a porozumění s ostatními lidmi a chutí izolovat se od nich. Ani jedno přitom není uspokojivá cesta – a přestože jsou Borošův projev i textařství mimořádně křehké a senzitivní, celek nepůsobí ublíženě ani
ufňukaně. Naopak vyzařuje klidné smíření a vlastně i zvláštní typ radosti. „Nepohodlí a těžkosti jsou cesta k nápadu a inspiraci,“ ožije Boroš v jeden moment: „Trpím si, ale jsem rád, protože z toho bude písnička. Na ni se těším.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1269
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte