Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
15_tema01_profimedia_Oldřich Škácha Je zle. (Tanky v Praze nad ránem 21. srpna 1968) • Autor: Oldřich Škácha, Profimedia
Téma 1968

Osudná noc

21. srpen 1968 - jak vypadaly první hodiny okupace

Před rozlehlou budovou na vltavském nábřeží známou jako centrála všemocné komunistické strany parkuje ještě před půlnocí řada černých limuzín Tatra 603. V zakouřené zasedačce totiž už od dvou hodin odpoledne probíhá schůze komunistického vedení. Do tmy svítí i několik menších kanceláří, ve kterých čekají sekretářky, asistenti a řidiči, kdyby náhodou soudruzi potřebovali s něčím pomoct nebo odvézt. „Pokud to nepotřebují, personál v pohotovosti se baví, čte si, plete svetry, pije černou kávu,“ napíše později ve své vzpomínkové knize jeden z přítomných, tajemník ústředního výboru a přední stoupenec probíhajících reforem Zdeněk Mlynář.

Na pořadu jednání je velmi sporný návrh usnesení. Předložilo jej konzervativní křídlo KSČ nespokojené s probíhajícím politickým uvolňováním. Usnesení obsahuje silnou kritiku politické situace obecně známé jako „pražské jaro“, jde na ruku sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi a je vlastně snahou zpochybnit nebo spíš odstranit garanta změn Alexandera Dubčeka z vedení. Poměr hlasů mezi stoupenci a odpůrci je těsný, debata je proto vzrušená a protahuje se do nočních hodin.

Asi půl hodiny před půlnocí je náhle odvolán k telefonu předseda vlády Oldřich Černík. Když se po chvíli vrací, žádá o slovo. Vzápětí přítomným oznamuje, že československou státní hranici překročily jednotky států Varšavské smlouvy a začínají obsazovat zemi. Černík zkoprnělým soudruhům vysvětluje, že mu zprávu sdělil ministr obrany Martin Dzúr. Také řekl, že Dzúr byl v podstatě zatčen a je bez možnosti přístupu k telefonu hlídán dvěma sovětskými důstojníky. Zavolat mohl pouze Černíkovi a velitelům armády, kterým zakázal podnikat jakékoli vojenské akce na obranu státu.

I_obalka_R34

V místnosti nastává rozruch. Mezi změtí hlasů vyniká Dubčekovo bědování: „Tak přece to udělali, a to udělali mně!“ Někdo navrhuje ihned pozvat na jednání prezidenta Ludvíka Svobodu. Vasil Bil’ak, jenž bude už zanedlouho uznaný za jednoho z funkcionářů, kteří s okupanty úzce spolupracují, chodí po místnosti sem a tam a vykřikuje: „Tak mě lynčujte, proč mě nezabijete?“ Nikdo však na jeho slova nereaguje.

„Každý byl nakrátko soustředěn do sebe,“ bude později ve své knize Mráz přichází z Kremlu vzpomínat Zdeněk Mlynář. „Mně se v hlavě promítal jakýsi absurdní film, v němž se obrazy konce války, barikády, tanky, ranění a mrtví v ulicích mísili s tvářemi mých nejbližších, s obraznou vzpomínkou na krajinu jižních Čech, ale i na obludnou stavbu moskevské univerzity – a to vše za jasného pocitu, že to je definitivní debakl mého života jako komunisty.“

Ostatním Mlynář oznamuje, že odstupuje z funkcí. Stejně mluví i Dubček. Brzy přijíždí prezident Svoboda, podle vzpomínek Mlynáře bledý, navenek klidný, ale vnitřně rozčilený. O invazi ví přímo od Sovětů, kteří ho navštívili na Pražském hradě. Počáteční chaos se trochu uklidňuje a prostorem padají věty, že teď nikdo nesmí rezignovat, aby se moci neujala skupina funkcionářů podporující intervenci. Dubček navrhuje, aby dali dohromady společné prohlášení, jež by mohla média tlumočit lidem. Psaním návrhu jsou pověřeni zručný stylista Mlynář a Čestmír Císař.

Mezitím se přítomní shodují, že vojenská obrana státu nepřichází v úvahu, protože by tím okupační armády dostaly záminku ke krvavému zásahu a důkaz opodstatněnosti celé intervence. Důvodem je i skálopevné přesvědčení, že Československá lidová armáda vlastně ani samostatnou armádou není a nedokáže se za těchto okolností bránit. Klíčové pozice v ní zastávají ti, kdo teď útočí - sovětští důstojníci, držící kontrolu nad vším včetně šifrování vojenských zpráv.

Krašov - srpen 68 - okupace - invaze - televizní vysílač---Krasov TV transmitter, damage,
Dobytá kóta kontrarevoluce. (Televizní vysílač Krašov) • Autor: ČTK

Dubček čte přítomným poslední dopis od Brežněva, který dostal před třemi dny. V něm se opakují už mnohokrát vyřčené stížnosti na nedodržování slibů zabránit „kontrarevoluci“, jak Sověti říkají demokratizaci Československa, o hrozbě intervence se však ani v téhle korespondenci nic nepíše. Funkcionáři si také odcházejí zavolat rodinám. Manželka Josefa Smrkovského nechce zprávě o cizích armádách uvěřit. Smrkovský bude později vzpomínat, jak do telefonu stroze poznamenal, aby rodina počítala se vším, a dodal, že zůstává v sídle KSČ. Císař sděluje manželce a dceři, aby za ním přijely na nábřeží, chtěl se s nimi rozloučit, kdyby je už neviděl. „Nikdo nevíme, co mají vojska v úmyslu, počítáme buď s příchodem emisarů, nebo s tím nejhorším – zatčením a soudem,“ oznamuje jim pak před budovou, objímá je a vrací se nahoru.

Někdo navrhuje, ať Dubček zavolá do Moskvy přímo Brežněvovi. Dubček to odmítá s poznámkou: „Však oni se sami ozvou.“ Když přináší Mlynář návrh prohlášení, začínají bouřlivé dohady. Nejdřív se škrtá věta vysvětlující, proč se země nemůže bránit. Soudruhům připadá nebezpečné o ozbrojeném odporu byť jen mluvit. Mlynář mezitím volá zpravodajské směně do rozhlasu a oznamuje, že jim brzy doručí mimořádné důležité oznámení.

Boj začíná

Rozhlas sice míval od druhé v noci do půl páté ráno přestávku ve vysílání a budova se k půlnoci téměř vyprázdnila, tentokrát se ale Mlynář nemusel bát, že by jeho zprávy neměl kdo převzít. Rozhlasová služba zachytila z dálnopisů, kam proudily zprávy z agentur, zprávu o počínající invazi ještě dřív, než ji dostalo vedení komunistické strany. Brzy poté se začali redaktoři svolávat telefony.

Vedoucímu vnitropolitické redakce Karlu Lánskému zazvonil telefon krátce po jedenácté, když se chystal jít spát. Na druhém konci linky byl jeho nadřízený, šéfredaktor zpravodajství Jiří Kmoch a sdělil mu, že „hranice překročila vojska Varšavské smlouvy“. Zatímco Lánského manželka začala obvolávat přátele a říkat jim, co se děje, Lánský odjel do rozhlasu. Na místo dorazil před půlnocí a v redakci už našel desítky kolegů.

Praha - srpen 68 - okupace - invaze - tranzistorové rádio, tranzistorák, rozhlas---protest,…
Armáda se ukázala jako zbytečná, rozhlas však své pozice drží. • Autor: ČTK

Do éteru však stále nic nehlásili. Důvodem je vyčkávání na výsledky schůze komunistického vedení, ale také další nečekané drama, jež musí řešit. Po půlnoci totiž přichází také bývalý, v létě odvolaný ředitel rozhlasu Miloš Marko. To Lánského a další redaktory zarazilo, zvlášť když Marka provází skupinka příslušníků StB. Lánský a ostatní lidé z vedení redakce Marka při jeho pohybu po budově sledují a opatrně se snaží zjistit, o co mu jde. Odvolaný šéf svou přítomnost vysvětluje tím, že má pověření z ÚV KSČ, za chvíli zase, že přišel s pověřením nového ředitele Hejzlara, v té době pobývajícího v Bratislavě. Postupně ovšem vychází najevo, že přišli s cílem zabránit odvysílání stanoviska Dubčekova vedení, pokud bude k intervenci odmítavé, a naopak prosadit stanovisko, které by vojenský zásah vítalo. Začal tedy tichý boj o to, kdo ovládne studia, z nichž šel hlas k posluchačům do éteru. Marko při něm zjišťoval, že v labyrintu studií a rozhlasových linek, nad nimiž vládnou redaktoři a technici, si nelze vynutit přístup do éteru ani s pomocí ozbrojených estébáků.

Když do rozhlasu zavolal Zdeněk Mlynář a oznámil brzké zaslání stanoviska Dubčekova vedení, poslali redaktoři tutéž zprávu dál. Kolem jedné hodiny tedy zaznívá z rádií upozornění, aby posluchači, běžně zvyklí rádio po půlnoci vypínat, tentokrát vydrželi. „Zůstaňte u svých přijímačů, probuďte všechny své známé, probuďte své spoluobčany ve svých domech, za malý okamžik bude vysílat Československý rozhlas mimořádně důležitou zprávu,“ čte hlasatel Vladimír Fišer. Poté se rozeznívá tklivá instrumentální hudba a nastává čekání, během něhož se výzva „zůstaňte u přijímačů“ několikrát opakuje…

 

Jiří Kolář: Mnich
Jiří Kolář: Ilustrace ke knize Mnich, 1968 • Autor: NG
Celý text, který podrobně mapuje první hodiny okupace, najdete v novém Respektu 34/2018. K tématu se váže i komentář Nejvíc negativní záležitostreportáž o zapomenutém zločinu „spřátelených armád“ v Jičíně od polského autora Cezaryho Łazarewicze a také článek o výstavě  v Národní galerii, která ukazuje, jak Jiří Kolář prožíval rok 1968.

 

 

 

 

 

 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
I_obalka_R34
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 39 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte