Na letišti Šeremeťjevo dávám pohraničníkovi svůj pas s hlasitým „Zdrástvujtě“. Nedočkám se odpovědi. Uniformovaný muž mě obslouží mlčky, s nasupeným výrazem ve tváři. Na jednom lejstru potřebuje můj podpis, tak na kolonku jen poklepá prstem. Pak velitelsky mávne rukou, že mohu jít, jako by mi prokazoval velkou milost. Vracím se do Moskvy po třinácti letech a hned mě napadá, že se za tu dobu nejspíše nic nezměnilo.
Jenže první dojem je mylný. Ruská metropole od roku 2005 učinila obrovský skok kupředu. Před lety jsem se musel po vyzvednutí zavazadel trmácet zácpou k první stanici metra v „maršrutce“ – tedy rozvrzané dodávce předělané na přepravu osob. Nyní je Šeremeťjevo propojeno se středem města tak jako ostatní moskevská letiště pomocí vlaku. Když se rozhlížíte po ulicích, široko daleko nespatříte krabicovitou ladu nebo jiný čmoudící křáp, kterými tu byly před třinácti lety přecpané magistrály.
Noční procházka po centru, kde sníh ze silnic odklízí početné oddíly moderně vybavených zaměstnanců technických služeb, nadchne. Památky jsou vzorně udržované a většinou pěkně nasvícené. Někdy až moc – jako obchodní centrum GUM, které si nezřízeným množstvím žárovek vydobylo na noc pozici dominanty Rudého náměstí. Na jazyk se dere slovo kýč, ale Rusové v tomto ohledu mají prostě jiný vkus.
Kdysi chtěl Stalin přiblížit Moskvu New Yorku tím, že nechal v různých částech metropole vybudovat sedm špičatých mrakodrapů, jimž se přezdívá Sedm sester. Architektonický sňatek gotiky s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
