Přikrčit a zase napřímit

Už i dějiny demokratického českého státu mají svůj velký paradox. Na začátku devadesátých let se sice Češi rozhodli nepostavit zločinnou komunistickou stranu mimo zákon, od té doby však netrpělivě čekají, kdy se uskupení hrdě navazující na své stalinské tradice postupně se svou stárnoucí členskou základnou začne samo vytrácet z politické scény. A sotva se to po dvaceti osmi letech začalo skutečně dít a komunisté dosáhli rekordně nízkého volebního výsledku, stávají se z nich souhrou okolností žádaní partneři, kteří podle posledního vývoje budou rozhodovat o budoucí vládě.

Opravdu velmi těžko se přitom hledají argumenty, jak by vliv komunistů na vládu mohl demokratickému Česku prospět. Na rozdíl od partnerských stran z dalších postkomunistických zemí, česká komunistická partaj zůstala skanzenem bolševismu, který teď čeká na svoje další šance. Komunisté se vždy uměli přizpůsobit okolnostem a také do časů po listopadu 1989 si sepsali nový program vyhovující zákonům. Neprovokují diktaturou proletariátu a podobnými termíny, které dřív používali jako zástěrku svých nároků na absolutní moc. Pořád se ale otevřeně hlásí k časům, v nichž byl koncept diktatury proletariátu podstatou jejich politiky.

Kdykoli promluví jejich členská základna, nevycvičená k opatrnému vyjadřování v parlamentu či médiích, dýchne na nás arogance časů, kdy si tady komunisté všechno přivlastňovali. Zahraniční spojence mají čeští komunisté tam, kde je vždy mívali – v Rusku, Kazachstánu, na Kubě, v Severní…