Občas mi někdo vážně nebo žertem položí otázku, zda bych nechtěl kandidovat na prezidenta. Odpovídávám na ni zcela vážně: Ne, protože jsem osoba svými názory ostře rozdělující, kdežto prezident má být osoba spojující. Což vzápětí dokážu v této respektí hře.
Nejčastěji v této hře zaznívají teze o slušnosti, zdvořilosti, překlenování bolestných rozdělení národa. Ano, ale není to dost. Ano, ale není to, co nejvíc hoří. To, co nejvíc hoří, je totiž obrana této země. Nikoli obrana proti teroristům a migrantům či jiným dílčím a uměle nafukovaným problémům. Obrana proti soustavné, řadu let nejdřív skrytě a nyní stále zjevněji probíhající agresi nepřátelského režimu v Kremlu, jehož cílem je naši zemi rozeštvat a oslabit, rozmazat vědomí hodnot, na kterých stojí, a vytrhnout ji z evropského spojenectví svobodných států. Nuže, výchozí geopolitická teze, z níž musí vycházet politika každého zodpovědného českého prezidenta: Kremelský režim nás chce zpátky do svého impéria a my se musíme bránit.
Jistě, z kremelského pohledu jsme jen jedno z menších bitevních polí. Putin rozehrál velkou hru, právě tak velkou jako Stalin roku 1945. Už tenkrát báťuška usiloval o získání vlivu i v západní Evropě. Tehdy k tomu používal zejména mohutné komunistické strany ve Francii, v Itálii a jinde. Dnes používá kohokoli. Starokomouše i mladonácky, katolikály snící o sladkých časech meziválečného fašismu, usvědčené lháře a plagiátory bez pevných názorů. Dokonce i několik chartistů se jalo hájit a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
