Když spisovatel Petr Šabach podepisuje na pražském Výstavišti svou poslední knihu Opilé banány, stojí na něj dlouhá fronta mladých krásných dívek. Je rád, ale i nesvůj. Nesnáší totiž to, čemu se říká kulturní život. Ve své kůži se cítí o kousek dál na západ – v rodných Dejvicích,“ začínal v květnu 2001 svůj rozhovor se spisovatelem (dnes také již zesnulý) nakladatelský redaktor a novinář Ladislav Verecký v Magazínu MF DNES. Na několika řádcích vystihl dvojí určení spisovatele Šabacha, který zemřel 16. září: osudovou místní příslušnost a antielitářství.
Dálkový absolvent kulturologie a poté muž mnoha povolání, jenž po roce 2000 vyučoval tvůrčí psaní na Literární akademii, prý v hospodské společnosti, bez níž nemohl existovat, citoval klasiky. Nicméně jeho psaní bylo intuitivní a empirické.
Čtvrť paradoxů
Když Šabach narozený v srpnu 1951 vyrůstal, Dejvice bývaly čtvrtí paradoxů. Součástí Prahy se staly počátkem dvacátých let, kdy byla založena jejich nynější podoba s činžáky, širokými ulicemi a příjemnými prostranstvími. Za první republiky se v centru té čtvrti usídlilo vedení Československé armády, vybudovala si tam hlavní štáb. Po únoru 1948 se to nezměnilo: Dejvice zůstaly důstojnickým, dobově řečeno lampasáckým rajonem. A nedaleko od centrálního náměstí vyrostl v padesátých letech stalinistický Hotel International. Současně tu však existovaly vilové ulice a oblasti: na Hanspaulce se jako málokde v Praze druhé poloviny minulého století udržel jakýsi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
