„Dobrý den, Ivane, zdravíme z Respektu s prosbou: neměl byste chuť přispět do rubriky Kdybych byl prezidentem?“
„Jo, určitě. Je to srandovní představa, tak to snad zvládnu něco napsat. A kdy by to mělo být?“
„No pokud byste to stihl do čtvrtka večer, bylo by to báječné.“
„OK. Tak jo.“
„To je skvělé! Takhle rychle, bez zbytečných cavyků, reagují na naši prosbu ponejvíce ženské… Napíšou nebo řeknou: ,Tak jo.‘ Chlapi dělají děsný ,štráchy‘ a je to s nimi na dlouhý lokty, jako by chtěli přemlouvat a slyšet, že jejich názor všechny nesmírně zajímá…“
Takže: první věc, kterou si představuju, kdybych byl prezidentem, je, že bych byl žena. Mám totiž už delší dobu pocit, že chlapi toho za novodobou historii Československa a Česka zmrvili víc než dost a je to celý zralý na výměnu. Jako žena v prezidentské funkci bych fungovala poměrně přesně v linii úvodu. Sáhodlouze bych nekecala blbosti, ani bych neočekávala žádné pochválení. Ani od občanů, ani od svých řídících důstojníků. Řídící důstojníky bych pravděpodobně neměla.
Během předvolební kampaně bych se nesnažila tvářit, že chci společnost spojovat. Vyhrála bych volby těsnou většinou nad klasickým chlapským politikem, který by si samým vlasteneckým nadšením v televizní debatě poslintal sako. Toto drobné, televizními kamerami zachycené zaškobrtnutí jindy dokonalého politického profesionála by ho stálo přesně tolik hlasů, kolik bych potřebovala.
Po nástupu na Hrad bych provedla generální jarní úklid, celý to zatuchlý…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
