Změny jsme se nemuseli dožít, ale přesvědčení, že je třeba žít v souladu se svědomím, jsme měli oba.“ Tak charakterizuje Gabriela Langošová své předlistopadové soužití s Jánem Langošem (1946–2006), disidentem, katolickým aktivistou, prvním porevolučním federálním ministrem vnitra a zakladatelem Ústavu pamäti národa. Na rozhovoru s ní stojí – slovensky psaná – vzpomínková kniha, kterou pořídil Langošův přítel Alexander Balogh. Vyzpovídal i desítky kamarádů a spolupracovníků „anděla“ (jak na něj vzpomíná muzikant Marián Varga), po jehož tragické smrti na Slovensku očividně dodnes zůstala obrovská díra.
Novinář Martin M. Šimečka v předmluvě Langošův celoživotní boj se zlem přirovnává k filmu Vetřelec, jehož byl bánskobystrický rodák oddaným fanouškem. Zlo pro něj neskončilo s komunistickým režimem, ale stejně jako v temném vesmíru zůstalo někde skryté a čeká, kdy ho zase někdo probudí k životu: „Nevím, co všechno viděl, když se podíval vetřelci do tváře, ale vím, že nikdo v moderních dějinách Slovenska neměl tolik odvahy jít s ním do souboje jako Ján Langoš.“
Svůj boj před osudovou automobilovou havárií vyhrál (vyrážel do něj s typickým zvoláním „Ideme!“). Ústav odpovídající našemu ÚSTR vydupal proti vůli značné části slovenské společnosti a zasloužil se i o to, že se země přihlásila k odpovědnosti za svou válečnou minulost. Ale publikace není jen o Langošově přesvědčení, že jako křesťan má sice odpouštět svým viníkům, avšak zároveň nemá „právo odpustit člověku,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
