Dopis z Bratislavy

Je deštivé únorové ráno. Bratislavské ulice vypadají opuštěně, ale v prostorách Slovenské národní galerie je plno. Je to jedna z posledních příležitostí zhlédnout výstavu Sen x skutečnost, která se zabývá vztahem umění a propagandy v období první Slovenské republiky (1939–1945). Vzbudila obrovský ohlas, katalogy jsou beznadějně rozebrané.

Dvě patra galerie potřebují několik hodin pozorné prohlídky: předválečné malby odvolávající se na nadreálno v tušení pohromy, rostoucí agresivita zpočátku optimistické válečné státní propagandy, zvláštní setkání futuristické a folklorní symboliky, Tisova gesta na pomezí žehnání a hajlování. Kurátorské texty jsou nevyhýbavé, přímo pojmenovávají násilnou legitimizaci nového státu i slovenskou agilitu při likvidaci židovské populace.

Poněkud nepatřičně působí skupinka zahraničních turistů, která je očividně pod dojmem, že přišla na výstavu slovenského lidového umění. To se českým návštěvníkům nestane – výstava se nás v několika momentech týká velmi konkrétně. Ostré vymezení se proti Čechům bylo jednou z ústředních linií oficiální propagandy, naopak protifašističtí odbojáři v dobytých městech vyvěšovali původní československé vlajky. Nepřímo se nás dotýká i kapitola Slovenského národního povstání: už v materiálech vzniklých těsně po válce je ukázáno jako vzepětí slovenského lidu proti nacistům za podpory Rudé armády. Historik Jan Tesař tuhle okamžitou interpretační manipulaci vysvětluje tím, že Češi význam povstání nikdy…