Otevřete ty spisy,“ prohlásil v roce 2007 polský intelektuál a historik Adam Michnik s dodatkem: raději hrůzný konec než hrůza bez konce. Michnik tak reagoval na vznik polského Institutu paměti národa (IPN) za první vlády Jarosława Kaczyńského. Bylo mu totiž v tu chvíli jasné, že jeho snaha, aby Poláci odmítli dějiny psané důstojníky komunistických tajných služeb, je marná.
Michnik doufal, že zveřejněním spisů už alespoň jednou provždy skončí polská hrůza, tedy neustálé obviňování lidí z prostředí Solidarity, že byli komunistickými agenty. Současný vládce Polska Kaczyński totiž léta tvrdil, že převrat v roce 1989 byl komplotem těchto agentů s komunisty, který měl zaručit pokračování jejich vlády v demokratickém převleku.
Jenže Michnik se mýlil a „hrůza“ nekončí. Nedávný nález spisu Lecha Wałęsy z první poloviny sedmdesátých let, podle něhož byl tento pozdější vůdce Solidarity několik let aktivním agentem tajné služby a udával své kolegy (viz text na str. 30), opět naplno zažehl doutnající polský spor o dějiny.
Díky za lustrace
Spor o legendárního revolucionáře, který porazil komunistický režim, není jen polskou záležitostí a z české strany vyvstanou hned dvě otázky: proč je část polské společnosti tak posedlá teorií o komplotu v roce 1989 a co si máme počít s její interpretací Wałęsy jako polského zrádce, když on je přece i českým hrdinou?
Česko na rozdíl od Polska přijalo lustrační zákon.
Částečná odpověď na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
