Románová prvotina Romany Křenkové se dočkala nadšených reakcí třeba od Josefa Rauvolfa („výtečně dokáže vtáhnout čtenáře do děje“) či Zdenka Pavelky („objev roku“). Nepřekvapuje, že oslovuje recenzenty starší. Jde totiž o autobiograficky laděný životní příběh na pozadí doby od raných šedesátých let takřka do současnosti. A když nás masová média monotónně zaplavují obrazy minulosti kolorovanými na vděčné vlně nostalgického vzpomínání, pamětník uvítá změnu – připomínku, že ta doba byla hlavně hnusná, byť jsme byli mladí a možná krásní.
Česká literatura tuto korekci nabízí v posledních letech vytrvale a je pozoruhodné, že se o to starají převážně ženy-pamětnice – do jisté míry Věra Nosková, výrazně Sylvie Richterová či Milena Slavická. Křenková (1955) si vedle nich nachází pole dosud volné: její román se důsledně oprošťuje od jakéhokoli lyrismu. Dominuje mu přesný popis, který umí evokovat konflikty, v nichž se osobní život střetával s nadosobním řádem reálného socialismu či divokých let devadesátých. Zároveň je to próza – inu, jinak to asi říct nejde – výrazně feministická. Ne proto, že ji napsala žena, ale že exponuje cíleně jen ženský svět, a to skrz rozvržení příběhu, kde životní osud vypravěčky rámuje její matka na straně jedné a dcera na straně druhé; muži jsou tu vykonavači funkcí.
Román vypráví příběh života na okraji, v lecčems analogický k Pelcově … a bude hůř. U Křenkové však v centru nestojí komunita, byť leccos o prostředí mladých křesťanů…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
