Mezi novináři koluje vtip: Učíme se počítat „jedna, dva, trend“. V tuhle chvíli je ale nejspíš správné říci, že na celém světě je vidět populistický trend. Podstatná otázka přitom zní: Co pohání jeho tak mimořádný vzestup?
Skoro měsíc po zvolení Donalda Trumpa šli k volbám Evropané a výsledky byly různorodé. Italové hlasovali proti všemu – proti vládě, proti Evropské unii, tudíž i proti svému centristickému, na reformy zaměřenému premiérovi Matteu Renzimu. Rakouští voliči naopak odmítli krajně pravicového kandidáta Norberta Hofera. Přesto bylo překvapivé, že tento zástupce Svobodné strany Rakouska – jejímž prvním vůdcem byl bývalý nacistický ministr a příslušník SS – získal v hlasování 46 procent. V posledních letech téměř po celé Evropě, od Francie přes Nizozemsko k Německu, pravicové populistické strany sílí.
Zdá se však, že ve většině evropských zemí populisté jen sotva získají moc; nemohou totiž napodobit to, co se podařilo Trumpovi: ovládnout mainstreamovou politickou stranu. Evropské strany jsou vnitřně silné a mají mechanismy, jež takové nepřátelské ovládnutí znemožní. Naopak americké politické strany už od vzniku primárek nejsou nic jiného než jakýsi nosič populárních politiků. Jakmile se ukázalo, že Trump získá nominaci republikánů, stranická struktura se rozložila a změnila se v jeho exekutivu.
Společný faktor
Trumpovi příznivci a jiná populistická hnutí často říkají, že klíčem k jejich úspěchu je ekonomika: její pomalá regenerace, stagnace mezd,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
