Šťastná chvilka

Dny, kdy bývala vzhůru do čtyř do rána, pila, skládala a nahrávala, jsou dávno pryč. Pozdní noci Norah Jones, kdy její dvě malé děti už spí, se nyní nesou v duchu kuchyňských hovorů s manželem nad vařením. V brooklynské kuchyni, kde se jen kousek od lednice nachází pianino ve stylu art deco pokryté nánosem účtů a jiného harampádí. Tady vznikla většina nápadů pro novinku Day Breaks.

Domáckost a intimita patří k hlavním kvalitám šestého alba komerčně veleúspěšné písničkářky s podmanivým hlasem. Zároveň se hudebnice po mnoha odbočkách a koketování s různými žánry od popu až po country vrací k jazzovým vlivům, z nichž vzešla. Ty z ní na debutu Come Away With Me v roce 2003 učinily nečekanou superhvězdu americké scény. Prodávala desky po milionech, lámala jeden rekord za druhým, a přestože na úspěch první desky už nedokázala navázat, nebyla z ní nikdy cítit křeč. S tím, že si svou chvilku slávy možná navždy vybrala, byla srozuměna.

Norah Jones na Day Breaks poprvé působí skutečně dospěle, za jejími texty si lze představit osobní zkušenost více než žánrovou odvozenost, která ji provázela v začátcích. Díky špičkovému triu jazzových muzikantů tu jdou melancholie balad, pěvecká otevřenost a uvolněnost ruku v ruce s tím, co by člověk od nočních hovorů v kuchyni čekal. Syn i dcera spí, je ticho. Probírají se vztahy, vzpomíná na přátele, kteří špatně skončili, vybavují se společné zážitky, mluví se o znepokojení z politické situace. To vše v atmosféře důvěry, klidu a okamžicích, kdy je šance, že se věci začnou zlepšovat. Jak zpívá: v srdci pořád ještě prší, ale v hlavě už se na svět klube další den.

Norah Jones se přitom vrací k jazzu v roce, kdy tento žánr koření nejedno velké popové album: od Bowieho předsmrtné Blackstar přes hiphopového vizionáře Kendricka Lamara po Beyoncé. Na rozdíl od všech jmenovaných ji však nezajímá ani jazzový futurismus, ani společenský rozměr žánru, ale čistě intimní zkušenost muzikantů komunikujících spolu prostřednictvím hry.