Naše vláda menšin

Je evidentní, že události kolem Donalda Trumpa jsou strhující politickou lekcí. Vysmívaný outsider, který měl být na úspěch v soutěži o úřad nejmocnějšího člověka planety příliš nezkušený, směšný a pro citlivější povahy odpudivý, se trpělivě, nezdolně propracoval až k vítězství. Američané si jej vybrali přesto, že dělal věci, o nichž panovalo přesvědčení, že je vážný kandidát na nájemce Bílého domu dělat prostě nemůže. Ještě dlouho nedostaneme z hlavy, jak se veřejně vysmál postiženému člověku, urazil rodinu padlého vojáka, vyzul se z placení daní a říkal, že to je normální. Byl schopný popřít věci, které vyslovil pět minut předtím. Měl za sebou rozvody, nevěru, oplzlé řeči o ženách. Neprůhledné obchody a styky v Rusku. Štval proti ilegálním přistěhovalcům, přitom jeho manželka – cizinka – pracovala ve svých profesních počátcích v USA načerno.

Fakt, že kritická, voličsky náročná americká veřejnost je ochotná cokoli z toho svému prezidentovi tolerovat, něco důležitého znamená. Mluví se o proměně hodnot, strachu z nezadržitelně přicházejících časů, kdy bílý muž, tahle dosud dominantní voličská a politická entita, ustoupí ženám a menšinám. Mluví se o strachu z globalizace, odporu k zavedeným politickým strukturám. To všechno čeká na podrobné analýzy, které ovšem stejně nemohou být tak podrobné, abychom z nich dostali jasné odpovědi. Přitom je zřejmé, že nějak se na zcela evidentní trend reagovat musí. Ale jak?

Sklapnout kufry?

Častá obava českých stoupenců Donalda…