Den, kdy se Britové rozdělili. Spojené království oficiálně opouští Unii
Reportáž z doby, kdy se ostrované rozhodovali, zda se oddělí od Bruselu
Pátek je dnem D, nebo vlastně spíše B - chvílí, kdy se završí brexit a Velká Británie oficiálně přestává být členskou zemí Evropské unie. Část britské veřejnosti bude nepokrytě slavit, část truchlit a část zůstane v rozpacích: více než tři a půl roku od konání referenda v červnu 2016 sice zmizí symboly, ale v praxi se vůbec nic nezmění. Británie nerušeně vklouzne do tzv. „přechodného období“, během něhož bude i nadále dodržovat evropská pravidla hry. Klid bude nicméně rychle přerušen novým vyjednáváním o tom, jak budou vzájemné vztahy uspořádány od ledna 2021, kdy přechodné období skončí. Lhůta na vyjednání nových dohod je dramaticky krátká a po předchozích zkušenostech si můžeme být téměř jisti tím, že koncem roku budeme svědky podobných dramat, jaká se mezi Bruselem a Londýnem odehrávala v uplynulých měsících.
V prosinci bude nejspíš znovu hrozit „tvrdý brexit“ - tedy odchod bez jakéhokoliv smluvního uspořádání vztahů. A nebo nebude, napětí mezi oběma hlavními městy v posledních týdnech povolilo, politici se předháněli v gestech dobré vůle a evropští poslanci se těsně před odchodem britských kolegů z poslaneckých lavic rozloučili sentimentální skotskou lidovkou. Třeba dobrá vůle vydrží, nakonec Češi si dnes se Slováky také nejdou po krku, i když srovnávat oba rozchody příliš nelze, minimálně proto, že obě části bývalé česko-slovenské federace se spolu zase sešly právě pod křídly Evropské unie. Nadcházející měsíce zkrátka rychle ukážou, zda se Londýn stane blízkým přítelem Bruselu, nebo naopak jeho tvrdým protivníkem. V památný den rozvodu Británie s Evropou odmykáme reportáž z jara 2016, kdy běžela naplno kampaň před blížícím se referendem a odchod Británie z EU byl teprve teoretickou možností, v níž se mnozí zdráhali uvěřit:
Howard Farmer stojí uprostřed přímořského městečka Newquay v jihozápadní Anglii a nechává se poslat do háje. Lidé kolem něj většinou jenom beze slova projdou. Jiní směrem k němu lehce mávnou zápěstím, jako by chtěli odehnat nepříjemný závan. „Rozhodně ne, děkuji,“ pronesou další, k tak otevřenému gestu se ale uchýlí málokdo. Všechno je velmi tlumené a pan Farmer vypadá docela schlíple. „Abych byl upřímný, tady to není úplně lehké,“ hlesne a přešlápne z levé nohy na pravou. „Dobrý den, přemýšlel jste už o tom, jak budete hlasovat?“ zkusí to znovu. Oslovený suše poděkuje a bez zájmu jde dál.
Městečka v Cornwallu takhle pan Farmer objíždí už od března. Stát se dobrovolníkem kampaně za setrvání Velké Británie v Evropské unii prý nebylo nic složitého. Kamarád ho upozornil na oficiální stránky organizátorů, ústředí poslalo seznam základních argumentů a propagační materiály. Svižný šedesátník teď vyráží z domova do širého okolí, nabízí letáky, odznaky, cedule a bílá trička s nápisem „I’m In“, což v kontextu nastávajícího lidového rozhodování znamená zhruba „Zůstávám“. Jedno takové má pan Farmer na sobě i teď, jenže z reakcí lidí tady v Cornwallu to vypadá, že většina se jich spíše někam chystá. „Já odcházím, děkuji,“ utrousí jeden z kolemjdoucích a letáček zůstává Howardovi v ruce. V každém případě je všechno velmi kultivované a zdvořilé.
„Jsme velmi zdvořilí, ano, to už je taková anglická specialita. To ale neznamená, že stejní lidé pak nekopou doma vzteky do nábytku,“ říká znalec místního prostředí Stephen Gilbert. Bývalý poslanec liberálních demokratů za místní okrsek přišel dnes dopoledne Howardovi na pomoc. Vlastní krajané ho v posledních volbách trochu zaskočili, když ho navzdory očekávání odsoudili k porážce. Gilbertův okrsek teď zastupuje konzervativec, který si myslí, že vztah Londýna s Bruselem je zralý na rozvod. A v očích bývalého poslance dnes není hlavní třída poklidná a ospalá, chvěje se vzteky. „Ti lidé jsou naštvaní. Proč přesně jsou naštvaní, je ovšem těžké vysvětlit,“ říká vysoký blonďák.
V Cornwallu se podobně jako po celé Británii v těchto dnech hraje vysoká hra. Příští týden proběhne v zemi historické referendum o tom, zda po 43 letech společného soužití nenastal čas, aby ostrovní království opustilo Evropskou unii. Hlasování může dopadnout jakkoli, průzkumy se liší, obecně ale ukazují na velmi vyrovnaný souboj. „Myslím, že to bude těsné, a myslím, že těsně prohrajeme,“ prorokuje chmurně Stephen Gilbert viditelně stále pod vlivem vlastního politického debaklu. Britská společnost se podle jeho zkušenosti rozdělila na dva tábory, téměř kmeny, které sice žijí vedle sebe, fyzicky na dosah, přesto ale v paralelních vesmírech. Oba tábory spojuje strach, každý z nich se však bojí něčeho úplně jiného.
„Ale to je úplný NESMYSL! Jenom papouškujete, co jste slyšel od Borise!“ prořízne v tu chvíli ulici silný ženský hlas. Na pomoc oběma mužům dorazila rázná místní zastupitelka Gilbertových liberálních demokratů Joanna Kenny, s jejíž energií se bílá trička dostávají v centru městečka do mírné ofenzivy. Zdá se, že do háje teď naopak míří příznivec odchodu z EU, který se zastupitelce pokusil vykládat něco o Bruselu a třetí říši, zřejmě v návaznosti na nedávné tvrzení bývalého starosty Londýna a hlavního protagonisty kampaně za odtržení Borise Johnsona, že EU zkouší po dobrém, co Adolf Hitler nedokázal po zlém. Konflikt je bleskurychlý, vyšlehne jako plamen a v příštím okamžiku už zastupitelka stojí k muži chladně zády, jako by ani neexistoval. Všechno je znovu pod kontrolou a velmi zdvořilé.
Polská Praha
Pokud Britové EU opustí, bude se jednat o bezprecedentní krok do neznáma. Nikdo neví, co to bude znamenat pro samotnou Británii. Stejně tak nikdo neví, co by takový krok znamenal pro Evropskou unii. Kmeny stoupenců a odpůrců odtržení čtou rizika zásadně rozdílně a v tom také spočívá podstata jejich sporu.
„Bohužel, je to strašně složité téma a byl naprostý nesmysl něco takového předkládat k jednoduchému rozhodnutí ano – ne,“ říká na prosluněné ulici nedalekého městečka Truro jeden z dalších dobrovolníků v bílém tričku, čtyřiasedmdesátiletý Brian Perman. Do klání se prý ponořil kvůli dětem a vnukům. Jeho děti studovaly na evropských vysokých školách. Před vnuky se otevírá celý svět a Brian Perman si neumí představit, že by Británie měla zvednout padací mosty a uzavřít se do sebe. „Pak se může stát cokoli,“ upozorňuje. „Evropská unie se může začít hroutit, a my jsme na konflikty na kontinentu zatím vždycky doplatili.“
Na lidi, jako je Brian Perman, dobře zabírá kampaň, kterou po zkušenosti s loňským referendem ve Skotsku vede premiér Cameron a stoupenci dalšího setrvání v EU. Taktika v podstatě spočívá v tvrzení, že odchod způsobí nějakou katastrofu. David Cameron v jednu chvíli mluvil o možnosti třetí světové války. Tony Blair a John Major přispěchali s ujištěním, že v Irsku znovu vypukne sektářská válka a Skotsko se napodruhé odtrhne od Velké Británie. Pomoc přichází i zvenčí: Barack Obama během své návštěvy v Londýně Brity upozornil, že „pokud odejdou z Evropské unie, zařadí se v obchodních jednáních s Amerikou až na konec fronty“.
Ekonomické argumenty v tomto sporu zdaleka převažují. „Věc je samozřejmě mnohem komplikovanější, když dojde k rozhovorům na ulici, skutečně ale končíme u dvou základních argumentů. My ukazujeme, kolik Británie na případném odchodu prodělá. Opačný tábor zase mluví o tom, že když neodejdeme, zničí nás příval přistěhovalců,“ shrnuje agitaci Brian Perman a dodává, že se mu takhle zúžený pohled na věc vůbec nelíbí. Složitý problém ale jinak komunikovat nelze.
O pár ulic dál stojí stánek kampaně Vote Leave, tedy „Volte odchod“. Tady fungují jiní strašáci. „Evropští vrazi a pachatelé znásilnění, které jsme nedokázali deportovat“ nabízí například onoho dne lákavé čtení deník Daily Mail. „Cizinci se omylem dostali k hlasovacím lístkům,“ varují londýnské The Times před možností, že úřední chyba dovolí hlasovat i přistěhovalcům z jiných zemí EU. „Netuším, kdy se podaří omezit migraci, říká Cameron“ zní další titulek týchž novin.
Tady to vypadá, že špatně už je a brexit, jak se odchodu z Unie obvykle říká, může věci jenom napravit. „Jsme přelidněná země, možná nejpřelidněnější země na světě!“ zoufá si jedna z kolemjdoucích. Velká Británie je v hustotě zalidnění ve skutečnosti na 51. místě, o to tu teď ale úplně nejde. Všichni vědí, k čemu narážka odkazuje: navzdory slibům politiků včetně současného premiéra proudí do Británie každým rokem několik stovek tisíc přistěhovalců. Téměř polovina z nich přichází z Evropské unie, drtivou většinou z východní Evropy. „Proti vám Polákům samozřejmě nic nemám,“ vysvětluje v ulicích nedaleké metropole Plymouth svižný Skot William Blackie. Říká, že procestoval kus Evropy a pamatuje, když se na Británii sypaly německé bomby. „Praha není v Polsku? Takže Československo? Tak promiňte, aspoň vidíte, jaké máme školství,“ reaguje pohotově a s úsměvem. Všechno je tady vždycky velmi zdvořilé.
Přistěhovalci jsou na anglických ulicích vnímáni jako všudypřítomný průšvih. „Můj manžel čeká šest let na operaci kolene,“ tvrdí Glenys Heiferd, která tlačí po rušné třídě v Plymouthu kočárek s vnučkou. „Teď přišli přistěhovalci a ti šli pod kudlu za dva roky.“ Podobné příběhy se zjevně na dnešní britské ulici mění v legendu symbolizující všechny nedostatky místního zdravotnictví, školství nebo sociálního zabezpečení. „Ve škole mé dcery se mluví šestadvaceti jazyky! Šestadvaceti jazyky! Jak by se v takové škole mohla něčemu naučit?“ ptá se slyšitelně rozrušená posluchačka v rozhlase. „Mí kamarádi byli dlouho na čekací listině na sociální bydlení. Přišli přistěhovalci a přeskočili je,“ tvrdí o kus dál v Plymouthu studentka. Jistý nadhled ale tomuto způsobu vidění nelze upřít. „Něco vám řeknu. Politici se pořád vymlouvají na Brusel – že jim nedovolí tohle a zakazuje támhleto. Když odejdeme, budou se muset starat o nás a my budeme jasně vědět, co dělají a co ne.“
Brexitářům v každém případě nechybí sebevědomí. „Nechceme nic bořit, nechceme začít kácet evropské domino. Chceme jenom, abychom si o svých věcech rozhodovali sami,“ říká šéf kampaně Vote Leave v jihozápadní Anglii Andrew Barrand. „Chceme být tím, čím jsme byli vždycky – suverénní, demokratickou zemí. Byli jsme jí před Evropskou unií a můžeme jí být i nyní.“
Nové nemocnice
Samozřejmě, ne každý má jasno. „Jsem nerozhodnutý, donedávna jsem to měl přesně padesát na padesát,“ popisuje své dilema na ulici metropole Plymouth vysoký čtyřicátník Ken Kuzner. Negativní náboj obou stran mu vadí, jak říká, je dospělý a nechce se nechat jenom strašit. Včera poslouchal argumenty kampaně za setrvání v EU. Od ní se mimo jiné dozvěděl, že Cornwallu – této odlehlé oblasti Anglie se stárnoucí populací – hrozí, že v případě odchodu přijde o podstatné dotace, které Brusel do regionu se skomírajícím zemědělstvím, rybolovem a těžebním průmyslem posílá. Teď se nad panem Kuznerem ale tyčí devatenáctiletý student Jake Thurman v červeném tričku s nápisem Vote Leave.
„Ano, je to pravda,“ přiznává dobrovolník kampaně za odchod příliv evropských dotací, které v odlehlé části Británie zaplatily například vznik nového univerzitního kampusu nebo zavedení rychlého internetu. „To jsou ale peníze, které do Bruselu sami posíláme. Nic se tedy nezmění, jenom je sem pošle přímo Londýn,“ vyvrací student varování konkurence. Pak zasadí úder jedním z klasických argumentů svého tábora. „Mimochodem,“ nadechne se budoucí počítačový technik, „Británie ve skutečnosti vinou členství v EU přichází o 350 milionů liber každý týden! Za tyhle peníze bychom si mohli každý týden postavit jednu novou nemocnici!“ Pan Kuzner pokyvuje hlavou, tohle nevěděl. Novinář trochu nevěřícně hlavou kroutí.
Číslo 350 milionů liber se v kampani vyskytuje opakovaně. Částka byla také opakovaně zpochybněna – ve skutečnosti jde o peníze, které z Londýna putují do Bruselu, kampaň za odchod z Unie však obvykle zapomíná dodat, že jejich podstatná část se z Bruselu do Británie zase vrací ve formě rabatu a dotací. Jake to taky ví, přesto mluví o odeslaných penězích jako o něčem, co Británie nenávratně ztrácí. „Tak zní to jednodušeji,“ vysvětluje později mezi čtyřma očima. „Jistě, mohl jsem mu říct, že jsou to ve skutečnosti peníze, nad nimiž Británie ztrácí kontrolu. Bylo by to přesnější a o to vlastně i jde – o to, že nechceme, aby někdo rozhodoval za nás. Takhle je to ale srozumitelnější,“ míní Jake.
Tábory se samozřejmě navzájem obviňují a přou se, kdo je větší lhář. Zcela nevědecká zkušenost reportéra po pár dnech strávených na britských ulicích říká, že brexitáři s fakty pracují o poznání velkoryseji – třeba když tvrdí, že Evropská unie proti vůli londýnské vlády podřídí britskou armádu jednotnému evropskému velení. Podstatou ale je, že stoupenci obou táborů spolu nevedou dialog, mluví paralelně a odmítají brát v potaz to, co říkají ti druzí.
Prakticky všechny odborné britské i mezinárodní ekonomické týmy například tvrdí, že Británie na případný brexit ošklivě doplatí. V nedávném průzkumu londýnské agentury Ipsos MORI tento názor sdílelo devět z deseti britských ekonomů. Odpověď? „Britové již mají expertů plné zuby,“ prohlásil v reakci na to jeden z lídrů kampaně za brexit, ministr spravedlnosti Michael Gove na kameru. Příležitost si nenechal ujít David Cameron. „Vidíte? A postavili byste bez expertů třeba most nebo železnici?“ snažil se svého oponenta znemožnit v rozhlase. To si ovšem naběhl. „Experti postavili Titanic,“ reagoval suše moderátor stanice BBC2.
Názory odborníků příliš nezajímají ani nerozhodnutého pana Kuznera. Ten ostatně neváhá zdaleka tak zásadně, jak tvrdil před chvílí Jakeovi. Všechna čísla a argumenty ho nechávají celkem chladným, v téhle věci moc nevěří žádné straně. Jedno mu ale nesedí. „Víte, ono jde především o to, kdo má moc a rozhoduje. A já mám pocit, že se elity nějak podezřele shodují. To je, myslím, signál mít se na pozoru,“ vysvětluje v klidu na sluníčku inteligentní čtyřicátník, který, jak přiznává, nejspíš tábor stoupenců unijního členství příští týden nepodpoří.
Do Finska
Oba pohledy na věc mají svoje slabá místa. Stoupencům setrvání chybí především zápal. Cameron a jeho lidé nejsou žádní nadšení fanoušci evropského projektu: opakovaně líčí Unii jako kouli u britské nohy, v čemž se s brexitáři v podstatě shodnou. Na rozdíl od Vote Leave však nechtějí kouli rázně odseknout, z členství přece jenom nějaké výhody plynou. Raději tedy chtějí prodloužit řetěz, Unii reformovat, zkrátka držet se co nejvíc stranou.
„Evropská unie má k dokonalosti daleko,“ vysvětluje tak ve své plymouthské kanceláři konzervativní poslanec Oliver Colvile, který je v táboře stranického šéfa Camerona. „Teď ale není pravá chvíle vystupovat, zvlášť když premiér dokázal vyjednat změny. Mám radost, že se nám podařilo vybojovat výjimku z klauzule o ,stále těsnější Unii‘ a nemůžeme být zataženi do evropského superstátu.“
„Abyste to špatně nepochopil. Já jsem ráda, že máme výjimku z eura a schengenu,“ upozorňuje zase o pár desítek kilometrů dál bývalá starostka městečka Totnes Jacqi Hodgson. Totnes je jejími vlastními slovy jakási „zelená bublina“, příkladný člen mezinárodního hnutí Transition, jež usiluje o ekologičtější budoucnost a láká k přesídlení pokrokářské snílky i z dalekého Londýna.
Místní aktivisté tady uspořádali evropsky nejoptimističtější debatu, jaké jsme byli během cesty po Británii svědky, a zelení, za něž paní Hodgson v politice kope, jsou spolu s liberálními demokraty zřejmě největšími zastánci EU ve Velké Británii. I tady ale dávají velký pozor, aby si jejich postoj někdo nespletl s nadšením. „Evropa není jenom o ekonomice, jejím hlavním motivem je solidarita,“ vyprávěl na ní třeba liberálnědemokratický europoslanec sir Graham Watson. „Evropa je jako hudba Benjamina Brittena: není tak hrozná, jak se na první dojem zdá.“
Brexitářům zase chybí jistá ochota domýšlet věci do důsledků. Když se před rokem konalo referendum o nezávislosti Skotska, nemohlo pozorovatelům uniknout, že stoupenci odtržení v podstatě voličům slibují, že se všechno změní a všechno zároveň zůstane při starém. Takže Skotové získají samostatnost a peníze z ropných vrtů, ale zároveň jim zůstane nejen královna Alžběta, ale také volný pohyb i práce po Spojeném království a především anglická libra jako spolehlivá měna, na niž jsou zvyklí. Když jim z Londýna politici vzkázali, že si budoucí vztahy po rozpadu lakují narůžovo a že na společnou měnu mohou rozhodně zapomenout, hlasovali nakonec celkem přesvědčivě pro setrvání ve společném státě.
U brexitářů se opakuje něco podobného. „Samozřejmě že se Evropa nezmění a že naše vztahy budou v podstatě stejné jako dnes. Všechny ty výhrůžky jsou nesmysl. Jsme významný obchodní partner a Evropa si případné restrikce dobře rozmyslí. A když ne, uvalíme na ni sami vlastní tarify,“ vysvětluje například aktivista kampaně Vote Leave Christopher Taskard. Že vlastně líčí obchodní válku? „Ne ne, chceme přátelství. O svých věcech si ale chceme rozhodovat sami.“ říká.
Stoupenci odchodu prostě považují za jasné, že se Británii povede rozvést a zároveň zůstat v manželství. A zmíněný studentský aktivista Jake Thurman má pak o britsko-evropské budoucnosti úplně jasné představy. Jake pochází z prosperující rodiny z konzervativního malého města na dosah kosmopolitního Londýna a je zvyklý užívat obou světů. Až v Plymouthu dostuduje, vrátí se do rodného Hampshiru. Za prací a zábavou bude dojíždět do metropole. Poklidný rodinný život povede ve svém rodišti. Ještě než na to dojde, se však Jake příští rok vypraví do Finska na výměnný studentský program Erasmus. Moment – do Finska? Na výměnný program Evropské unie? Ale nedělá Jake svou agitací za odchod právě teď vše pro to, aby se ho napříště už Erasmus netýkal?
Jake hledí reportérovi do tváře kolouščíma očima mladého muže, který nerozumí, co to ten čtyřicátnický stařec se zápisníkem vlastně povídá. „Proč by nám Erasmus brali? To samozřejmě zůstane. Evropané chtějí studovat na našich školách. My chceme studovat na jejich. Tohle se nezmění,“ kroutí shovívavě hlavou Jake.
Jako ve Skotsku
Jak referendum 23. června dopadne, nikdo neví. Výsledky běžných britských voleb se odhadují podle omezeného množství klíčových okrsků, v nichž sociologové znají každý dům a ulici. I tak se dokážou poslední dobou pořádně zmýlit – jako příklad může sloužit překvapivé vítězství konzervativců v posledních volbách. Tentokrát je ale okrskem celá Británie a voliči rozhodují nikoli o tradičních stranách, ale o tématu, kterému málokdo z nich skutečně rozumí. Podle všeho to bude boj. Rozhodnout může klidně počasí, nepředvídatelná událost nebo další komplikace – minulý týden se například na poslední chvíli zhroutila webová stránka, přes kterou se voliči k referendu registrují, a vláda si nechala narychlo odsouhlasit prodloužení potřebné lhůty.
„Pevně věřím v Davida Camerona a jeho talent a schopnosti,“ říká v Totnes Jacqi Hodgson s tím, že jako zelená politička a ideová protivnice konzervativců zřejmě ještě nic tak podivného v životě z úst nevypustila. „Cameron umí dělat kampaně a já věřím, že to teprve rozbalí a zvítězí. Tak jako se mu to podařilo ve Skotsku.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
