Deníky spisovatelů a literátů se objevují na pultech knihkupectví zpravidla až nakonec. Nejprve si čtenáři autora osahají a oblíbí skrz jeho knihy, až pak chtějí zjistit, kdo za nimi stojí. Cesta Witolda Gombrowicze do českého povědomí byla opačná. Jako první se tu v roce 1994 objevil jeho Deník, až pak postupně přišly jeho romány. Gombrowicz byl v Česku přečten, úspěšně rozprodán, zařazen na své místo v literárních dějinách, dokonce se kolem něho vytvořil malý kult, kterému pomohl mýtus zakázaného a jaksi skandálního spisovatele.
Když tedy nakladatelství Torst vydává jeho nedostupný Deník podruhé, vlastně se tím symbolicky navrací řád věcí. A pořád platí, že kdo si ho přečte, nepřijde zkrátka. Ani ten, kdo mezitím nepřišel na chuť Gombrowiczovým románům. Nejvíc ze všeho v něm totiž jde o to, jak si vzdělaný Východoevropan hledá místo v poválečném světě.
Existencialismus v ručníku
Gombrowiczovy jazykově vytříbené romány nejsou čtení pro každého – myšleno ve vší úctě. Jsou totiž opravdu zvláštní. V prvotině Ferdydurke se hrdina pod dohledem šíleného doktora mění v puberťáka, zápletka nejslavnější Pornografie se točí kolem mírně perverzní a takřka nevyřčené konspirace dvou stárnoucích mužů, jak dát dohromady pár mladých lidí, to vše v jakémsi nepravděpodobném bezčasí venkovského statku ve válečném Polsku. Román Trans-Atlantik se od poloviny zvrhne v čirou fantazmagorii a motorem děje předválečného, parodického, leč s…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 59 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
