Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Agenda

Na dno a zase zpátky

Maratonská metafora učitele Bohumila Fialy

20-profil
Bohumil Fiala • Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Po nedělním maratonu si dal jeden den oddych, ale pak hned naskočil zpět do každodenní rutiny. Ráno sedm kilometrů v parku a tisíc kliků a večer další dávka kilometrů, někdy tři, někdy pět. A v sobotu třicítka. S oholenou hlavou, opálený, se sportovními hodinkami na svalnaté ruce vypadá Bohumil Fiala (46) jako tolik jiných mužů, pro něž se běhání stalo vášní a kteří tuto vášeň předvedli předminulý víkend během pražského maratonu. V koupelně jeho ostravského bytu se suší běžecké šortky a triko, v chodbě je vyskládaná řádka pestrobarevných tenisek a nad tím vším sen zaběhnout maraton v Londýně nebo v Berlíně. V kuchyni není k nalezení ostřejší pití než zelený japonský čaj. Když pak Bob, jak mu přezdívají blízcí přátelé, přesvědčivým tónem pronese, že je „vlastně šťastný člověk“, s velkým respektem mluví o bývalé ženě a láskyplně zmíní své dvě téměř dospělé dcery, vypadá jako čtyřicátník, který má ve zvyku překonávat výzvy a slavit úspěchy.

„Bývalí studenti ve mne uvěřili v okamžiku, kdy jsem v sebe přestal věřit já sám.“

Tweetni to

Reklama
Reklama

Přesto se mezi pražskými maratonci Bohumil Fiala vymyká. Jen pro málokoho z pelotonu znamená 42 kilometrů na dlažbě v ostrém slunci s povinnou krizí ve druhé půlce úplně přesnou a výstižnou metaforu jeho života. „Hlavně se nezastavit,“ opakoval si v duchu. V Komenského sadech v Ostravě, kde nyní každé ráno ukrajuje ze sedmičky, totiž tento bývalý vysokoškolský učitel ještě před sedmi měsíci dodržoval úplně jiný pravidelný rituál – vypít několik litrů nejlevnějšího vína, vyhnout se konfliktu s policií a někde ve spacáku přečkat noc. A kde v nejslabších chvílích plánoval úplně jiný výlet než na běžecký závod do hlavního města: odjet se dvěma lahvemi vodky do zimních Beskyd a tam celé trápení ukončit.

Pro nikoho jiného

Slovo maraton poprvé padlo loni v říjnu v polské Vratislavi a pro Bohumila Fialu tehdy znělo jako sci-fi. Zapaloval jednu cigaretu za druhou, za den zvládl vypít sedmnáct lahváčů, moc nejedl a měl „problém ujít deset metrů“. A vůbec celá situace byla tak trochu sci-fi. Možnost, že by měl právě teď začít znovu běhat a dát si hned takto ambiciózní cíl, totiž nadhodili dva jeho bývalí studenti, kteří jej po dlouhém hledání objevili v parku, přemluvili jej, aby s nimi odjel na výlet, a v kulisách starobylého polského města jej de facto zbavili – během několika dní postupným snižováním dávek – závislosti na alkoholu. A dokázali tak vstřícným, byť rázným přístupem to, na čem pohořeli neosobní a rutinérští lékaři v protialkoholní léčebně. A nakonec ho vyhecovali i k běhání. „Byl jsem v takovém stavu, že mi to hlava nebrala, myslel jsem, že se zbláznili,“ vzpomíná. „Ale pak se ve mně cosi zlomilo. Oni ve mě uvěřili v okamžiku, kdy jsem v sebe přestal věřit já sám.“ Rozhodl se, že pivo, které pije, bude jeho poslední (a jak pyšně říká, bylo), a zanedlouho začal trénovat.

Vystudovaný andragogik začal na Obchodně podnikatelské fakultě Slezské univerzity v Karviné učit počátkem devadesátých let filozofii a jednu dobu fakultu i jako děkan řídil. Jenže před několika lety se škola ocitla v ekonomických potížích a zrušením katedry společenských věd přišel Bohumil Fiala o práci. Problémy, které následně zažíval při hledání nového zaměstnání (se dvěma doktoráty měl pro většinu pozic příliš vysokou kvalifikaci), zaháněl osvědčenou metodou, kterou se mu do té doby vcelku dařilo držet na uzdě – alkoholem. Kdysi kvartální piják, který dal zlozvyku průchod jen jednou začas, začal pít naplno, přičemž chuť na pití mu – jak říká – zvyšovala psychofarmaka, jež mu předepisovali lékaři na deprese a úzkosti. Po neúspěšném pokusu zbavit se závislosti v protialkoholní léčebně se mu rozpadl vztah, a protože pil a ubytovna tedy nepřipadala v úvahu, skončil na ulici.

A právě když jednoho podzimního dne na lavičce v Komenského sadech v centru Ostravy rozpouštěl ve víně žal nad právě podepsanými rozvodovými papíry, všimla si ho mladá žena, která právě hledala prvního respondenta pro sérii rozhovorů s ostravskými bezdomovci. „Zajímalo mě, co ti lidé mají za sebou, čím prošli, a Boba jsem si všimla, protože byl takový hodně skleslý a pokorný,“ popisuje Lucie Matysová, studentka teorie interaktivních médií na Masarykově univerzitě. Příběh pana Fialy a jeho portrét, který Lucie vyvěsila na Facebook, se záhy dostaly k lidem, kteří v sešlém muži rezignovaně hledícím do kamery poznali svého bývalého učitele. A protože na něho vzpomínali jako na pozorného a vstřícného kantora, rozjeli záchrannou akci, na jejímž konci získal Bohumil Fiala bydlení i práci. Obnovil styky s rodinou a dnes dělí svůj čas mezi nový byt a původní domov, kde žijí exmanželka a dcery. A vlastně i znovu učí – s bývalými studenty, kteří mu stále píšou, neřeší jen vlastní cestu ze dna zpět nahoru, ale znovu také filozofii. A každý den běhá a plánuje u toho, jak splatí svůj „dluh“: „Lidé mi toho hodně dali. Teď je řada na mně.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1531
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte