Donald Trump teprve nedávno zjistil, jak doopravdy u republikánů funguje nominační proces, a rozzuřilo ho to. „Chtějí z něj vyloučit lid,“ křičel. „To je špinavý trik.“ Trump má sice v prvním bodě pravdu, ale ve druhém se mýlí. Politické strany opravdu mají mechanismy, jak „vyloučit lid“. Jenže to v žádném případě není trik, tyto mechanismy jsou klíčem k tomu, co dělá partaje cennou součástí demokracie.
Clinton Rossiter začíná svoji klasickou knihu Parties and Politics in America (Politické strany a politika v Americe) deklarací: „Není Ameriky bez demokracie, není demokracie bez politiky, není politiky bez politických stran.“ K tomu, aby ve velké a rozmanité zemi mohl fungovat řád, potřebují lidé nástroje k navigaci politického systému, k sebeorganizaci, k propojení skupinových zájmů a ideologií, k tomu, aby mohli s jinými lidmi vyjednávat o rozdílných zájmech a pohledech. Ve Spojených státech tuto roli tradičně sehrávaly politické strany a často byly také protiváhou momentálních vášní veřejnosti.
Revoluční rok 1968
Klíčovou funkcí americké politické strany je výběr prezidentského kandidáta. Tento proces býval kontrolován partajní elitou, jako jsou starostové, guvernéři, legislativci. Primárky jako test kandidátovy schopnosti uspět ve volební kampani byly zavedeny jako další mechanismus výběru až počátkem 20. století. Přesto v letech 1912 –1968 bylo méně než polovina nominantů takových, kteří vyhráli prezidentské primárky. Dwight Eisenhower nebyl…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
