Jeden z vtipů, jimiž Woody Allen proslul, zní: „Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že neumřu.“ A vzhledem k tomu, že autor minulý týden dosáhl osmdesáti let, vystává otázka, jak dlouho mu toto předsevzetí ještě vydrží. Od začátku sedmdesátých let coby režisér natočil čtyřicet pět filmů. Ke všem si napsal scénář a ve více než v půlce z nich hrál i hlavní roli. Je to tak obdivuhodný výkon, že nezbývá než pevně semknout rty a pokývnout hlavou „to opravdu není zlé“.
Na přítomnost Woodyho Allena v kinematografii jsme si už stačili tak zvyknout, že se z něj stala svého druhu instituce. Není herce a herečky, kteří by si nepokládali za čest u něj hrát – protože obvykle mají co. Allen je pomyslným měřítkem inteligentního humoru a autorem vlastního žánru sebeironické zcizovací komedie, kdy ústřední postava vystupuje ze své role a komentuje nám své myšlenky a pocity do kamery. Ze svých nedostatků, mindráků a neuróz Allen vykřesal jedinečný styl, v němž má všechno právo být shozeno ze stolu jako marné a pomíjivé.
Ale právě v tomto gestu se nakonec ukrývá nejhlubší existenciální smutek. Allen dal americkému publiku zakusit absurditu světa, nad niž se dovedeme povznést jen na chvíli, než zase upadneme do všedního konzumu. Není to příliš přehnané, když řekneme, že Allen v podstatě vymyslel filmovou postmodernu. On, milovník klasických hlubokých a upřímných filmů a seriózní jazzové hudby, jako by se stal figurou, která nám říká – doba, kdy šlo věci dělat upřímně a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
