Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fokus

Zemřela Lucie Bittalová

Nebuď blbá a jdi na prohlídku, říkala aktivistka, jež podlehla rakovině

Aktivistka Lucie Bittalová, která spouští kampaň na podporu prevence rakoviny děložního čípku.
Autor: Martin Svozílek

V pátek večer zemřela Lucie Bittalová, sedmadvacetiletá aktivistka z Brna. S rakovinou bojovala deset měsíců a pár posledních už bylo hodně nepříjemných, plných bolesti a únavy. Z nemocnice se nechala na poslední dny převézt domů, kde se o ni starala maminka.

Když ta krásná a vtipná mladá žena ještě doufala, že to může dopadnout i jinak a že ji chemoterapie a ozařování prodlouží život o roky, plánovala si naplnit dětský sen: naučit se skákat na koni přes překážky. To už nestihla, ale přes všechny světské překážky skákala statečně: svou rakovinu přetavila do osvětové kampaně s názvem Měsíc raka, díky níž šla spousta dívek a žen na preventivní gynekologickou prohlídku. Ona sama tuhle prevenci zanedbala.

Reklama
Reklama

Vtipem bojovala na internetu i s hloupostí a nesnášenlivostí; jejím nejznámějším kouskem je, když napálila organizátora rasistické demonstrace Lukáše Kohouta. S nesnášenlivosti zápolila i profesionálně, v organizací Hate Free Culture pracovala na kampaních, které předsudky zkoušejí odbourávat.

A pak se musela vyrovnávat s tím, když ji ti, na něž kampaně Hate Free Culture mířily, psali na Facebooku zlé zprávy. Mladá žena, které se v útrobách rozrůstala smrtelná nemoc, se v nich dozvídala, že si to zaslouží, protože „trollit“ nácky, to se přece nedělá. Případně že si tu rakovinu vymyslela, protože kdo napálí nácka, je lhář (sociolog Hampl).

Toho dobrého ale v posledním roce potkala víc: kamarády, kteří se u ní střídali, bavili ji, pečovali o ni. A spoustu ohlasů na svou kampaň od žen, které ji vyslyšely. Takže, jak říkala Lucie Bittalová, než ji odvezl koník na věčnost: Nebuď blbá a jdi na prohlídku.


Následující text o tom, jak Lucie Bittalová zkoušela porazit rakovinu a pomáhala s tím i ostatním, vyšel v Respektu letos v červnu.

Měla pocit, že to, co se jí děje, se holkám prostě občas stává. Silnější menstruace ji sice otravovala, ale dalo se to snést a to krvácení po souloži jen tak mimo cyklus jí taky připadalo spíš otravné než nebezpečné. Když se jí to začalo stávat, byla Lucie Bittalová zrovna v Berlíně na studijním pobytu Erasmus, ale protože se v té době cítila i nějak divně slabá, při jedné krátké cestě z Berlína do Prahy se letos v lednu přece jen stavila v gynekologické ordinaci.

Na vyšetřovacím lůžku myslela studentka anglistiky na to, aby už ty nepříjemné okamžiky byly za ní a aby mohla běžet na schůzku, kterou měla za chvíli, a jak zvládne zkoušku, která ji čeká, jenže pak uslyšela větu, jež tu schůzku a vlastně všechno, co dosud plánovala, odsunula bokem. „Ježišmarjá, slečno!“ probral ji z koukání do stropu hlas lékaře, „vy máte karcinom!“

V 27 letech sotvakdo čeká, že uslyší takové sdělení, a Lucie po něm zůstala jako opařená. Směs údivu, strachu a naděje, že to možná nakonec nebude tak zlé, třeba  jen nějaká lehčí forma rakoviny, ji pak provázela kolečkem vyšetření a čekáním na výsledky. A když byla konečná diagnóza konečně na světě, zjistila, že zlé to opravdu je. Rakovina děložního hrdla se rozepjala i mimo své základní ložisko a vyslala metastázy do plic. Smrtelná choroba, která se zakousla do života mladé ženy, postoupila do čtvrtého stadia – přičemž páté neexistuje.

Údiv už skoro zmizel, strach je pořád přítomen, a teď se ta drobná černooká dívka ze všeho nejvíc opírá celou svou muší vahou o naději a minulý týden k ní přidala i pomoc ostatním ženám.

Pomoc v negližé

Lucie je po všech stránkách krasavice. I ten turban z růžového šátku umotaný na hlavě jí sluší, velké oči v pobledlém obličeji působí tak, že je těžké si všímat v místnosti čehokoli jiného: velké, bystré, hluboké. Od ledna zhubla devět kilo, ale naštěstí se jí už dvě podařilo nabrat zpátky – v nutriční poradně ji vystrašili, že když bude vyhublá a slabá, chemoterapie by nemusela zabrat. U kuchyňské linky leží na podlaze baterie plastových lahviček s nutričním doplňkem stravy, který jí pomáhá neztratit sílu, když po chemoterapiích nemůže pozřít jídlo. Poslední, šestá chemoterapie ji čeká za dva nebo tři týdny, podle toho, jak bude schopna ji zvládnout.

měsíc raka 2015
měsíc raka 2015 • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Osmihodinová sezení s kapačkou v ruce nejdříve snášela velmi dobře a měla z toho radost, po první kúře ji nic nebolelo, skoro nezvracela a byla schopná jít na patnáctikilometrový výlet s kamarády, postupně se silnými dávkami chemie začala slábnout a léčbu snáší čím dál hůř. „Mám šestý den po páté chemoterapii a ještě jsem nebyla venku, většinou to teď trvá týden, než se dám trochu dohromady. Zítra už půjdu ven a mohla bych snad už i normálně jíst,“ říká Lucie Bittalová, usazená na židli u jídelního stolu v čerstvě pronajatém brněnském bytě.

Nemoc přivedla Lucii Bittalovou do Brna před čtyřmi měsíci. Informace o ní ji sice zastihla v Praze ve Všeobecné fakultní nemocnici, ale Lucie záhy začala hledat, kde by jí léčba vyhovovala víc. Možná je to tím, že těch několik týdnů pražské nejistoty, kdy chodila po vyšetřeních a čekala na detaily diagnózy, bylo pro ni zatím psychicky nejnáročnějším obdobím, možná tím, že při kolečku po odbornících mluvila pokaždé s někým jiným a vážnost situace začínala chápat z informací, které si před ní lékaři říkali mezi sebou – zkrátka se rozhodla, že chce jinam.

„Že je opravdu zle, to jsem vytušila při vyšetření na ultrazvuku. Lékařka tam měla nějakou zapisovatelku a diktovala jí: děložní čípek – 100 procent, stupeň infiltrace děložních vazů – trojka, a tak to pokračovalo v různých ukazatelích a znělo to vážně. Pak mě poslali k doktorovi, který se mě zeptal, jestli jsem si vědoma závažnosti nálezu, jen jsem na něj v šoku koukala a on mi sdělil, že jde o pokročilý nález a ložiska jsou i v obou plicních křídlech, a jestli prý mám ještě nějaké otázky.“

Lucie Bittalová
Lucie Bittalová • Autor: Lukáš Houdek

Když se trochu vzpamatovala, řekla si o psychologa, s nímž by si mohla promluvit, ale první volný termín na rozmluvu s nemocniční psycholožkou zaměřenou na onkologické pacienty jí nabídli za tři týdny, navíc u psycholožky Laury Janáčkové, která se při neúspěšné kampani do Senátu za hnutí ANO proslavila billboardy v negližé s nápisem „Láska, sex a politika“ a také odbornou publikací s názvem Muži chtějí potvory. O setkání se specialistkou na sex a muže neměla Lucie vyděšená metastázujícím nádorem ve svých útrobách zájem, a tak napsala na Facebooku psychiatrovi Tomáši Rektorovi, s nímž se jednou setkala na akci Prague Pride (Lucie pracuje v lidskoprávní organizaci HateFree Culture), a poprosila ho o pomoc.

Sešel se s ní k rozhovoru, předepsal antidepresiva a dal jí kontakt na onkoložku Barboru Dolečkovou z Brna. „Říkal, že je to skvělá ženská, a měl pravdu. Jeden večer jsem jí zavolala, řekla jsem jí o své diagnóze a problémech a ona se mi hrozně mile a ochotně věnovala. To mě přesvědčilo, že chci jít do Brna, protože mi došlo, že tady jsou lidé hodnější a klidně se mi věnují i ve svém volném čase. V Praze se mi nikdo za celou dobu nijak osobně nevěnoval a pochybuju o tom, že by se mi tam takový přístup podařilo u někoho najít. Byli to profesionálové, ale připadala jsem si jak v továrně na běžícím pásu,“ vzpomíná Lucie, jak začalo rychlé shánění bydlení a přesun na jih Moravy.

Patnáct je dost

Dnes už Lucie přesně ví, jak na tom je. Že je její situace dost vážná, to pochopila již z úvodních náznaků, zjišťovat si detaily ale dlouho odmítala. „Doktoři se mě ptali, jestli chci znát prognózu, a já si nebyla jistá. Tak jsem raději zůstala optimistická,“ říká Lucie Bittalová. Skoro dva měsíce se donutila nezadat svou diagnózu do Googlu, nechtěla vědět, co by jí internet nabídl za výhledy. Když dostala od onkoložky při jedné návštěvě do ruky lékařskou zprávu s nálezem a rozpisem medikace, požádala ji, aby odstřihla vrchní díl papíru a do ruky jí dala jen část o lécích.

Zpočátku nebyla schopna ani plakat, cítit lítost nad krušným zásahem do svého života, prostě se ne a ne rozbrečet. „Neuměla jsem plakat nad sebou. Až jednou, to už jsem byla dost unavená, přišla jsem z nemocnice a najednou to přišlo: Kurňa, proč zrovna já! Odbrzdilo se to, potom jsem plakala celý večer, vlastně to byla úleva.“ Přijala pak i nabídku psychologické pomoci, kterou jí domluvil psychiatr Rektor se svým kolegou, a s každým sezením se jí prý vracela síla přestat plakat a začít s nemocí bojovat.

To období, kdy se násilně odstřihávala od informací o své budoucnosti, minulo, a Lucie už zná tvrdou řeč lékařských statistik: v její fázi nemoci nepřežije pět let od zjištění choroby 85 procent žen. Dá se na to však podívat i z druhé strany, že 15 procent žen přežije, a přesně takhle se na to snaží z kuchyňské židle dívat ta drobná usměvavá dívka navlečená i v horkém dni do několika vrstev oblečení: proč by se zrovna ona neměla protlačit mezi ty tři přeživší z 20.

„Rozhodla jsem se, že budu v těch 15 procentech, někdo to číslo tvořit musí a já to klidně vezmu,“ usmívá se. Optimismus jí pomáhají nalézat a navzdory propadům do smutku udržet dobrá lékařská zjištění, která se v poslední době dozvěděla: že na ni zabírá chemoterapie a její nádor se trochu zmenšil. „Ustupují mi bolesti v pánvi a nohou, jsou slabší, paní doktorka měla velkou radost a já s ní,“ říká. Taky si nechala vysvětlit, že má „většinový“ typ nádoru, kterým trpí 80 procent nemocných, a že se jí tak vyhnul typ druhý, agresivnější. „Spočítala jsem si z toho všeho nakonec, že i když jsem na tom blbě, mohla jsem na tom být ještě hůř.“

Není to jen bolest, strach a boj, co vstoupilo s nemocí do života téhle studentky. V jejím životě se změnila spousta dalších věcí. Musela přerušit studia a taky přestat pracovat ve zmíněné organizaci HateFree  Culture zaměřené na potírání diskriminace menšin. A čekalo ji třeba i zjištění, jak moc je pro ni těžké nechávat si pomoci od jiných lidí a nemít své záležitosti pevně v rukou.

„Lucka je silná samostatná holka a najednou se ocitla v situaci, kdy není schopna věci sama řídit. To je pro ni těžké, to v sobě musela vnitřně překonávat – říct si o pomoc a přijímat ji,“ vysvětluje na zahrádce brněnské kavárny Podnebí Eliška Bartošová (32). Lucii poznala na Facebooku, kde obě patřily do party nadšenců srocených kolem satirického uskupení Žít Brno.

Právě tahle internetová komunita Brňanů se stala dojemným doprovodným jevem Luciina života a jejího potýkání se s nemocí od chvíle, kdy do jihomoravské metropole přesídlila za lepšími lékaři. Spolu s Eliškou přijala tu drobnou pacientku z facebookových „přátel“ celá skupina lidí, kteří jsou připraveni kdykoli přiskočit a dělat jí společnost, zvát ji ven, přinést a zařídit, co je třeba. Zpočátku pro ni zřídila šéfka hnutí Žít Brno, výrazná brněnská aktivistka Barbora Antonová, dokonce seznam návštěv, lidé se vpisovali do tabulky, kdy kdo oslabenou Lucii navštíví a zajistí, aby se necítila osamělá a nic jí nechybělo.

To už není potřeba, známosti z Facebooku se přetavily do skutečných přátelství a Lucčiny vztahy v Brně fungují i bez tabulky. „Teď je Bára zrovna na Ukrajině, učí tam češtinu, ale nedávno jsem si při rozhovoru s ní po Skypu posteskla, že bych si dala kuřecí vývar, a za dvě hodiny zvonil u mých dveří člověk, kterého jsem nikdy neviděla, a přinesl mi ho,“ usmívá se dojatě Lucie, „Bára z té Ukrajiny zorganizovala, že mi ho tu někdo uvařil. Takový mateřský typ v blízkosti nemocného člověka je k nezaplacení.“

Kromě nových přátel získala Lucie i lepší vztah ke své rodině, rozvedení rodiče se kolem dívky, která se o sebe od svých 16 let starala v podstatě sama, semkli a pomáhají jí zájmem i finanční podporou: bez nich by si z nemocenské nemohla držet byt, platit nutriční doplňky i doplatky na léky a vyžít celý měsíc.

Jednou si určitě skočím

Jednu věc je při všem tom smutku a chemoterapeutickém utrpení nutné říci jasně: rakovina děložního čípku je odhalitelná při preventivních vyšetřeních, a když ji lékaři objeví včas, dá se i dobře léčit. Lucie však na gynekologii pět let nezašla. A dlouho taky na sebe kvůli tomu měla strašný vztek. „Kdybych nebyla blbá a nekašlala na to, mohla jsem si zachránit život,“ říká.

Před časem dostala nápad, jak se s tím hněvem na sebe začít nějak vyrovnávat a zároveň pomoci ostatním. Nechala se nafotit, napsala pár blogů, založila osvětový web a minulý týden rozjela na sociálních sítích kampaň vyzývající k návštěvě gynekologa. Nazvala ji Měsíc raka – v odkazu na znamení, které právě vstoupilo do kalendáře, a na rakovinu. „Aby si aspoň ostatní nemusely vyčítat, že k tomu doktorovi nezašly,“ říká Lucie. Její kamarádky začlenily do nabídky svého obchodu i šperk ve tvaru loga kampaně, růžového kosočtverce s račími klepety, a stovka z každého přívěsku putuje na prevenci rakoviny.  Za den a půl se k webu kampaně přihlásilo 11 tisíc lidí a stovky žen na sociálních sítích vyjádřily odhodlání zajít si k lékaři – z toho má Lucie Bittalová velkou radost.

A nejen z toho. „Taky mě rakovina přiměla víc myslet na sebe, co jsem to vlastně mívala za sny a kam se poděly,“ usmívá se už zjevně unavené děvče ve smrákající se kuchyni. Prozatím se pustila do toho snazšího dětského snu: brzy se začne učit hrát na bicí.

A pak je tu ještě ten druhý sen, ten však bude muset počkat, až Lucie nabere dost sil a překlopýtá přes pár překážek, které jí nemoc zrovna staví do cesty – bolest a zesláblé tělo. „Když jsem byla malá, jezdila jsem s tatínkem na koni, nikdy jsem se ale nenaučila skákat přes překážky,“ zasní se s úsměvem, „teď na to nemám fyzickou sílu, ale jednou si určitě skočím.“

http://video.aktualne.cz/dvtv/kampan-mi-pomaha-dela-mi-radost-rika-autorka-mesice-raka/r~ff9acd0c1fdf11e5989d0025900fea04/

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte