Ženy, které nečtou samy

V anglosaských zemích běžná věc s dlouhou tradicí, u nás pořád spíše rarita. Tak hodnotí fenomén čtenářských kroužků zakladatelka jednoho z mála podobných uskupení u nás Anna Hradilková (59) a její čtenářská kolegyně Magdalena Martinovská (45).

Čtení je spíše soukromá záležitost. Jak jde dohromady s kroužkem?

Magdalena: Je pravda, že četba je něco privátního. Přečíst zajímavou knihu je podobné, jako když sníte něco dobrého – pokrm je lahodný, ale nic dalšího nevzniká, jde o konzum. Proto je důležité, když se kniha stane námětem k hovoru. Zažila jsem to třeba u žen na mateřské, kdy téma knihy rozproudilo debatu, která by jinak zůstala u dětí a domácnosti.

Anna: Já už jako dítě byla vášnivou čtenářkou a pokaždé bylo pro mě důležité si o knize s někým popovídat. Dnes má většina lidí problém, že je život uspěchaný a valí se na nás informace. Čtení je dobrý způsob, jak zpomalit – a debata nad knihou k tomu patří.

Jak nápad založit čtenářský kroužek vznikl?

Anna: Když jsem pobývala ve Spojených státech a Izraeli, narazila jsem tam na „reading groups“; mají tu dlouho tradici, těší se oblibě a provázet vás mohou po celý život. Když jsem se pak vrátila do Prahy, přišlo mi škoda, že nic podobného u nás neexistuje, a tak jsme s přáteli před sedmi lety kroužek na zkoušku založili. Funguje dodnes a má okolo dvanácti členek.

Jaká byla zámořská zkušenost?

Anna: Měli jsme v sousedství sympatickou rodinu, u které se každý pátek scházeli kamarádi, známí a sousedé. Četli knihu nahlas a jeden po druhém, včetně téměř stoletého dědečka s těžkou ztrátou paměti, který nerozuměl tomu, co čte, nicméně tak činil s nadšením. Pochopila jsem, že společné čtení je nejen příležitost sdílet knihu, ale také možnost začlenit se.

V Izraeli pak šlo o zkušenost s ženami z různých zemí, ponejvíce manželkami diplomatů, kdy jsme četly jednu knihu, na které jsme se dohodly, a jednou za měsíc jsme o ní debatovaly. Někdy to až působilo, jako kdyby každá četla jinou – což bylo dáno životem v rozličných kulturách a systémech i částech světa. Já jsem tam byla jediná ze střední Evropy, a když jsme četly ruskou disidentskou literaturu, mohla jsem jim předat svoji zkušenost.

Jak funguje váš kroužek?

Magdalena: I my jsme zvolily formu, kdy se dohodneme na titulu, který budeme číst, a pak se přibližně jednou za měsíc sejdeme, ponejvíce u kolegyně výtvarnice, která má velký byt, a nad knihou debatujeme. Někdy u tématu zůstaneme dlouho, někdy nás to odnese jinam, což je taky velmi cenné. Pomáhá tomu i různorodost kroužku: od germanistek a výtvarnic po pedagožky a cellistku či nepravidelnou členku, Vietnamku, překladatelku textů Václava Havla.

Anna: Člověk si tříbí názory, učí se diskutovat a vnímat jiné úhly pohledu. Možná i proto jsou čtenářské skupiny spíše ženským fenoménem – ženy mají rády, když mohou dát různá témata a zkušenosti do souvislostí.

Takže muži se do kroužků nehrnou?

Magdalena: Vždycky jsme prohlašovaly, že náš kroužek není jen ženský a muži do něj mají přístup; dvakrát třikrát to zkusili, ale odpadli. Myslím, že mají problém, když se řekne: Teď čteme toto a za měsíc o tom budeme debatovat.

A pro vás není problém se shodnout? 

Anna: Ze začátku ano. Tenkrát jsme se dohodly, že každá sepíše seznam knih, které ji zajímají, a uvidíme, kde se protne. Snažily jsme se také o vyváženost a pestrost, střídaly jsme české a zahraniční autory, muže a ženy, beletrii a poezii… Na tuto systematičnost jsme už ale rezignovaly; témata přicházejí nějak samovolně, často vyplývají ze společenské či politické situace. Četly jsme třeba Poledne od Natalie Gorbaněvské, životopis faráře Toufara od Miloše Doležala nebo katolickou modernu. Z čtení pak vyplývají další aktivity – chodíme na debaty a výstavy, zveme zajímavé lidi, teď například Alenu Wagnerovu, jezdíme na výlety… Třeba čtení Reynka jsme spojily s návštěvou Petrkova.

Proč se obecně kroužkům u nás tolik nedaří?

Anna: Jde o tradici živou v demokratických zemích, u nás nebylo na co navázat. Navíc v zahraničí se kroužky těší podpoře knihkupců a vydavatelů, vždyť jde o lidi, kteří knihy nejen kupují, ale také doporučí ostatním. V USA některé knihy mají na konci i rubriku určenou čtenářským kroužkům. A třeba v Izraeli měl náš kroužek o 25 lidech u knihkupce dvacetiprocentní slevu. Možná u nás ale svítá na lepší časy – máme taky pětiprocentní slevu v knihkupectví Ostrov.

Co když se k vám chce někdo přidat?

Anna: Většinou odpovídám – zkuste si založit vlastní kroužek. Nevyžaduje to nic víc, než když se sejde nad knihou pár lidí, kteří si rozumějí.