Není asi v současné literatuře perverznějšího žánru než tzv. neoviktoriánský román, jakkoli jde o žánr čtivý, atraktivní i oblíbený. Jeho autoři se vlamují do budovy skvostného viktoriánského románu, který modernisté možná až příliš spěšně a lehkovážně opustili, a servírují nám příběhy, jež nás mají uchvátit stejně, jako oslovovali čtenáře před lety svými společenskými romány Charles Dickens, William Thackeray či Thomas Hardy. Jenže právě nedostižnost těchto mistrů pera byla – kromě jisté vyčerpanosti formy – jedním z důvodů onoho rozchodu.
Neoviktoriánský román připomíná historické domy v centrech zdejších měst. Fasády zůstaly, ale mnohdy s křiklavými barvami a zvýrazněnými, leč vcelku nevkusnými dobovými ornamenty; vnitřek pak byl zcela „vykuchán“, aby sloužil současnému vkusu a zcela jiným potřebám. Stejně tak většina takových děl využívá viktoriánského prostředí jako „bonusu“. Čtenář čte jen žánrový příběh, který by mu v běžném prostředí připadal obyčejný, nicméně doba vzdálená půldruhého století dodává knize auru exotičnosti.
Jsou však výjimky, kdy se tohoto žánru chopí talentovaný či zdatný autor a výsledky pak mohou být pozoruhodné. Nakladatelství Argo vydalo před několika lety Zlodějku Sarah Watersové a nyní Kvítek karmínový a bílý od Michela Fabera. Zatímco Watersová se viktoriánskou literaturou zabývá dlouhodobě a je to na výstavbě příběhu i hře s formou znát, u Fabera jde o krok ojedinělý, neboť se věnuje podstatně širší škále témat i oblastí (slavná sci-fi Pod kůží vypráví o mimozemšťance, která láká pozemské muže na sex, ale ve skutečnosti jí jde o něco zcela jiného).
Plnými doušky
Sarah Watersová tak potěší znalce, v Nizozemsku narozený a v Anglii žijící Faber doslova ohromí nastudováním detailů. Devítisetstránkový román, k němuž sbíral rešerše dlouhá léta, je místy až hyperrealistický. Od čistě žánrových autorů se přitom oba odlišují vášnivou touhou něco sdělit. A oba vkládají do svých příběhů z 19. století sdělení, s nímž se dá stěží nesouhlasit: Watersová ukazuje diskriminaci lesbicky orientovaných žen, Faber špatné postavení žen vůbec a jistou bezvýchodnost jejich osudu. To je sympatické, dlužno však dodat, že ne úplně originální. Stejná kritika se táhne již celým 19. stoletím; otázka tedy zní, jak je Faberův román napsán.
A hned je třeba říct, že velmi umně. Faber nepředstírá, že je autor z 19. století. Naopak, stejně jako John Fowles ve Francouzově milence o třicet let dříve, i on volí odstup a materiál spíše zkoumá. Vypráví strhující příběh, zároveň má distanci badatele, snad historika všedního dne. A ten odstup má na čtenáře velmi zvláštní účinek. Jako by nás dráždil, že nemůžeme být úplně blízko, že realitu tak detailně popisovanou nemáme na dosah, ale musíme se spokojit s vyprávěním, navíc v ženském rodě; vypravěč se stává prostitutkou stejně jako protagonistka románu a šikovně si s námi pohrává. Zároveň se svým historickým rozměrem vymyká ze žánrové literatury a my, čtenáři, to vděčně přijímáme. Neboť právě historický rozměr a posedlost detaily každodenního života nám dávají zapomenout, že vlastně čteme poměrně banální příběh… a že jej hltáme plnými doušky.
Faber v románu nepředstírá, že je autor z 19. století.
U Fabera – a zejména zde – totiž mnohem víc než u jiných autorů platí, že v literatuře není důležité „co“, ale „jak“. Příběh prostitutky Sugar, mladé, pohledné, sečtělé, inteligentní, leč žijící v tom nejhorším londýnském slumu, z něhož je vysvobozena jedním ze svých bohatých klientů, který k ní zahoří nikoli láskou, ale majetnickým chtíčem, je vlastně variací na známý příběh Pretty Woman. Je zde samozřejmě ještě tradiční viktoriánská zápletka, takže William Rackham, majitel továrny na parfémy, není svobodný, nýbrž ženatý a vyznává tehdy tolik oblíbenou taktiku dvojího života. Sugar je tak nucena tuto hranici překonat a proniknout blíže ke svému vydržovateli. Zda se jí to podaří a jaké to bude mít důsledky, by prozrazovat bylo nejen neslušné, ale vzhledem k čtivosti trestuhodné.
Přesný překlad
Bylo by však chybou se domnívat, že Faber jen narouboval prostý příběh na viktoriánské reálie. Jeho mistrovským kouskem je to, že dokázal díky svému umění udělat čtivými i ty pasáže, které bychom v žánrové literatuře četli letmo. Faberovy popisy viktoriánského světa jsou fascinující a překračují stereotypní vnímání 19. století. Zároveň ovšem posilují základní sdělení: 19. století, jak ho zachycuje Michel Faber, se příliš neliší od našeho světa. Vlastně až na detaily jsou tyto světy souměřitelné. Do očí však bije osud těch, kdo neměli to štěstí a nenarodili se jako William Rackham do zámožné rodiny. Anebo se narodily jako ženy.
Tedy jako Sugar, s níž se čtenář postupně identifikuje, neboť je čím dál víc hlasem románu. Vynořuje se z bezejmenné masy, osudu navzdory se vzdělává a hlavně – píše. Potajmu tvoří román, čímž si osvojuje hlas, který její vrstvě byl odepřen. A svým psaním se emancipuje víc než službami poskytovanými svému chlebodárci. Právě to je ovšem i moment, kdy vystupují na povrch slabší stránky románu. Překvapivě jednou z nich je sama Sugar. Je natolik mytická, až je nevěrohodná, zároveň je poněkud jednorozměrná, s protagonistkami velkých románů 19. století nesnese srovnání (a podle všeho to není autorská hra, jež má zdůraznit, že bylo takřka nereálné vymanit se z tíživé skutečnosti). Stejně tak si čtenář uvědomí, že základní momenty vývoje románu – když Rackham zahoří touhou po Sugar a když se rozhoduje převzít do té doby odpírané otcovo impérium – jsou tu jaksi opomenuty.
Nejsou to však problémy takové, aby zkazily požitek z četby. Kvítek karmínový a bílý je místy strhující kniha; velmi dobře napsaná a skvěle přeložená. Viktor Janiš předvedl obdivuhodně pečlivý výkon, což vzhledem k obrovskému rozsahu rozhodně není samozřejmost. Překlad je přesný, čtivý a barvitý. Samozřejmě se nevyhnul drobnostem, o nichž by se dalo diskutovat (východočeské nářečí místo cockney, archaické „vašnosto“ v řeči prostitutek, výstřednosti typu „osamí“ nebo nevhodně volené tykání v konverzaci). Ale to jsou jen drobnosti zmiňované snad proto, aby bylo možné vyzdvihnout celkový dojem, který je vynikající.
Autor je překladatel.
Michel Faber: Kvítek karmínový a bílý
Přeložil Viktor Janiš, Argo, 920 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
