K nejúčinnějším strategiím, jak na sebe nastupující umělecké generace upozorňují, patří skupinová vystoupení, při nichž se mladí proti svým předchůdcům nekompromisně vymezují odlišným životním pocitem, pojetím krásy a zhusta i politickým názorem. Kolektivní prezentace se osvědčily nejen při vstupu na scénu, ale také do učebnic, kde bývá obraz kulturního dění obvykle redukován na vývojové posloupnosti různých generačních programů. U nás ovšem totalitní dozor nad myšlením odlišnostem nepřál. Po Skupině 42, jež vznikla před více než sedmdesáti lety, se všechny další musely tak či onak vyrovnávat s ideologickými směrnicemi a bariérami.
Leccos slibného se však utvářelo v podzemí. S třicetiletým zpožděním nás o tom přesvědčují dva reprezentativní svazky Edice Revolver Revue, básnická antologie U nás ve sklepě z konce loňského roku a výtvarná monografie Podzemní práce (Zpětný deník), která jí předcházela. Obě koncipoval výtvarník Viktor Karlík, jeden z protagonistů uměleckého uskupení, o němž obě knihy pojednávají.
Zářivé přítmí
Příběh začíná na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy většina jeho hrdinů ještě patřila mezi teenagery. Chodili na střední nebo učňovské školy, psali básně, malovali a muzicírovali, ale znormalizovaná kulturní scéna je odpuzovala. Navíc měli blízko k chartistickému disentu a věděli, že v důkladně prokádrovaném prostředí oficiálního umění nemají šanci. Scházeli se po hospodách či na mejdanech a podobně jako řada předchozích básnických generací chystali společný debut, jenže byli první, kteří v nejmenším nestáli o pozornost oficiálních vydavatelů a médií. Jedinou důstojnou publikační možnost viděli v samizdatu.
V letech 1980–1981 takto vydali osm čísel literárně-výtvarného sborníku X/Violit, kde začínali autoři dnes už věhlasní jako Jáchym a Filip Topolovi nebo Vít Kremlička. Dva ze zakladatelů (Ján Mlynárik, Vítek Krůta) vzápětí odešli do emigrace, jeden (Petr Kubín) na vojnu a společenství se rozšířilo o další kreativní známé (například J. H. Krchovský, Luděk Marks, Petr Placák, Pavel Reisenauer, Ondřej a David Němcovi či Michal Wernisch alias Ewald Murrer). Na X/Violit chtěli navázat almanachem Jeden řez, ten však už nebyl dotažen k vydání, neboť ustoupil slibnějšímu projektu: v roce 1985 se zrodil samizdatový časopis Jednou nohou, záhy přejmenovaný na Revolver Revue.
O uměleckou tvorbu zmíněného společenství se v osmdesátých letech zajímaly (pomineme-li StB) především disidentské kruhy. Mladí měli otevřené dveře do ohnisek podzemní kultury, k jakým náležel třeba byt Němcových v Ječné, a kromě samizdatu se prezentovali i na soukromých recitačních večírcích, spojených obvykle s krátkodobými výstavami výtvarných artefaktů. Těšili se zájmu zakázaných kritiků, mimo jiné Jana Lopatky, a vůdčí osobnosti starších generací vedly spory, kam je zařadit. Egon Bondy je prohlásil za třetí generaci undergroundu, aby zdůraznil prvenství libeňské bohémy z počátku padesátých let, Ivan M. Jirous za druhou generaci, neboť tu první celkem oprávněně spatřoval v sobě a lidech kolem Plastic People.
Zřejmě i díky kontaktům s ostřílenými literáty nenajdeme v antologii U nás ve sklepě nezralé verše, jaké jsou pro poezii dospívajících charakteristické. Důvodem však může být také mravně vyhrocená doba, v níž by standardní sentimentální výlevy vyznívaly trapně a pitomě. Kromě nadání a básnické inteligence autorů má na úrovni antologie svoji zásluhu i „nezúčastněný“ bohemista Marek Vajchr, který ji uspořádal s dlouhým časovým odstupem a s nadhledem zkušeného kritika. Ve své předmluvě upozorňuje na zásadní rozdílnost individuálních poetik zařazených básníků, která se pojí se zvláštní spřízněností výrazu.
Svěží a zoufalí
Od básnické produkce pozdní normalizace se „sklepní“ autoři lišili především svěžestí, vtipem a zoufalstvím, jímž výsměšně odporovali zásadě třídního optimismu. Nemlžili, nekochali se lyrickými zvláštnůstkami ani zdánlivě hlubokými básnickými obrazy, nevyžívali se v sestrojování křečovitých metafor. Psali jasně a přímočaře, i když každý jinak. Některé texty se blíží gellnerovsky vzdorovité dekadenci (Krchovský, Marks), jiné ranému expresionismu (Placák, Murrer, Anna Wágnerová, Filip Topol) nebo českému poetismu (Kremlička, Brukner), některé americkým beatnikům (Jáchym Topol, Tony Ducháček). Víceméně společná (u Karla Malíka nejzřetelnější) je spřízněnost s podvratnou tradicí nonsensové poezie od dadaismu přes raného Egona Bondyho po básníky „české grotesky“ ze samizdatové antologie Josefa Kroutvora, jež bezprostředně předcházela jejich vystoupení.
Texty dvanácti básníků provází bohatý výběr z dobových prací jedenácti výtvarníků a fotografů, kteří náleželi k jejich přátelům a souputníkům, a také vizuální dílka samotných literátů. Dokonalé barevné reprodukce na kvalitním papíru spolu s elegantní grafickou úpravou dodávají knize punc trvalé kulturní hodnoty, jaký kdysi nesly stále ceněné monografie z velké řady Klubu přátel poezie. Obrazový doprovod a důmyslné uspořádání textů do různě vyladěných oddílů může připomenout i legendární Brouskovu a Hiršalovu antologii Postavit vejce po Kolumbovi. Cítíme, že se tu tluče na bránu literární historie, byť byla zařazená díla v době svého vzniku předkládána jen skupince přátel a ve směrodatných přehledech české literatury jsou dodnes marginalizována.
Skutečnost, že kniha vzešla z iniciativy jedné z vůdčích osobností sledovaného okruhu, by mohla vyvolávat pochybnost, zda by se s tak působivou rekapitulací nemělo počkat na uznání autorit, ty však v našem prostředí opakovaně selhávaly. Teprve realizace umožňuje srovnání s podobně koncipovanými antologiemi generací, které se už dávno dostaly do učebnic. V takovém srovnání obstojí nejmladší generace undergroundu více než čestně. Mimořádně ale působí také v kontextu současného českého básnění, jež se rozvíjí v mnohem svobodnější atmosféře, než jaká tu vládla před třiceti lety. Tehdejší pocity ohrožení zřejmě zjitřovaly vnímavost, totalitní sešněrování dodávalo gestům svobody zvláštní naléhavost, diktát kolektivismu vedl ke zdůraznění osobitosti. Navíc se muselo počítat i s neliterárním publikem, které se nedá poetickými kouzly jen tak obalamutit. Vzácně jednotný výraz rozdílných poetik v antologii odráží jedinečnou, doufejme, že neopakovatelnou, situaci, v níž verše vznikaly.
U nás ve sklepě. Antologie poesie druhé generace undergroundu
Eds. Viktor Karlík, Marek Vajchr, Terezie Pokorná, Michael Špirit, edice Revolver Revue, 260 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
