Strašné, že? Začalo to přitom tak nevinně. Jednoho dne jsme se s dětmi vydali na výlet. Snad do Říčan, snad na Berounku, do jednoho z těch hojně navštěvovaných předměstských lesíků, kde se není čeho bát. To jsme si aspoň bláhově mysleli. Děti dováděly na paloučku a já se začetla do oblíbeného intelektuálního týdeníku. A najednou? Jedno z dětí zmizelo. Hledali jsme a volali, ale marně. Už se začínalo stmívat, ostatní děti plakaly a mě svíral krutý strach. Až když byla skoro tma, uviděli jsme ho. Seděl schoulený ve vysoké trávě. Ale co se to stalo? Náš živý hošíček seděl s očima upřenýma do dálky a vydával zvuky podobné vytí. Rozhlíželi jsme se kolem, ale nikoho neviděli. Nebo přece jen? V šeru v dálce stála postava. Byl to muž, ale nebyl to muž, hubený, vytáhlý, s končetinami podobnými větvím. Pohlédla jsem do jeho tváře – bez úst, bez očí. Vykřikla jsem hrůzou a od té doby se můj život změnil v peklo.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
