Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Agenda

Král z parkoviště

Britové podruhé pohřbívají ztraceného arcilotra Richarda III.

Král Richard III.
Král Richard III. • Autor: Globe Media / Reuters

RTR4UY7V
RTR4UY7V • Autor: Respekt

V katedrále svatého Martina v severoanglickém Leicestru byly ve čtvrtek do hrobky uloženy ostatky anglického krále Richarda III. Panovník, který zemřel na zranění utrpěná v bitvě u Bosworthu v srpnu 1485, míří do země už podruhé. Poprvé ho pohřbili několik dní po osudné řeži, která nejenže ukončila Richardův život, ale také znamenala konec občanské války v Anglii a zánik dynastie Plantagenetů.

Původní místo odpočinku se však během staletí ztratilo. Z kostela františkánského kláštera v patnáctém století se ve století jedenadvacátém stalo parkoviště uprostřed města. Richardův přemožitel a nástupce na trůnu Jindřich VII. totiž nechal klášter srovnat se zemí – mimo jiné také proto, aby zahladil po svém předchůdci stopy. Jenže Jindřich nepředvídal moderní vědu a vytrvalost skupiny Richardových fanoušků, díky nimž archeologové přede dvěma lety nejprve kostru objevili - a pak vědci díky DNA a objevu přímých žijících potomků Richardovy sestry potvrdili její „pravost“.

Nyní úžasný příběh vyvrcholil pohřbem plným symbolů. Ostatky krále spočinuly v rakvi vyrobené londýnským truhlářem Michalem Ibsenem, který je posledním členem oné přímé rodové linie odvíjející se od Richardovy sestry. Právě Michaelova DNA s definitivní platností potvrdila, že Británie po půl tisíciletí nalezla ztraceného krále.

Během obřadu báseň složenou pro tuto příležitost přednesl Benedict Cumberbatch. Britský herec nejenže Richarda hraje v televizní adaptaci shakespearovského dramatu z dílny BBC, ale nedávno o něm vyšlo najevo, že je králův velmi vzdálený příbuzný. A král s námi už zůstal v moderní době: během obřadu už tweetoval ze „svého“ účtu.

Během obřadu několik řečníků připomnělo, že Richardova pověst arcilotra anglických dějin zakořeněná v povědomí díky brilantnosti Shakespearova dramatu zcela neodpovídá pravdě. I když ani s rehabilitovanou pověstí nemá doma jen fanoušky. Třeba sloupkař Guardianu Charlie Brooker připomněl, že by se Britové místo pohřbívání středověkého krále měli věnovat naléhavějším záležitostem. „Třeba dluhu, nadcházejících volbám, hrozící nové studené válce nebo lidem utíkajícím bojovat do Sýrie,“ vypočítává suše. 

U příležitosti pohřbu odemykáme text, který vznikl po potvrzení pravosti králových ostatků:

 

Takže skutečnost zase jednou předčila fantazii. Vědci z britské Univerzity v Leicesteru minulý týden oznámili, že drobná kostra s pokroucenou páteří nalezená loni pod jedním ze zdejších městských parkovišť patří anglickému králi Richardu III., zapsanému v lidovém povědomí jako arcilotr britských dějin. Co dělá z události námět na románový thriller, je deset let, která objevu předcházela a během nichž se dokonale spojila pečlivá práce výzkumníků s ohromnou porcí štěstí. Richard se díky tomu dočká nejen důstojného spočinutí, ale nejspíš i historické rehabilitace.


Skrze šestnáct generací

Na jaře 2003 se John Ashdown-Hill zhrozil, co si to naložil za úkol. Britský historik se specializací na 15. století se účastnil v Belgii konference o Markétě Burgundské, sestře slavného Richarda III., a kolegové mu navrhli, zda by neměl chuť najít žijící potomky této půl tisíciletí mrtvé šlechtičny. Našli totiž kosti, které by mohly být její, a pokud by se z nich podařilo získat DNA, žijící potomstvo by jejich pravost mohlo potvrdit.

K souhlasu hnala Ashdown-Hilla jeho vášeň pro téma, zároveň si však uvědomoval, jak monstrózní úkol si na sebe vzal. Za šestnáct generací, jež dělí konec 15. století a počátek třetího tisíciletí, se Markétino potomstvo rozvětvilo do desítek odnoží. „Musel jsem sledovat všechny linie, protože jsem nevěděl, která z nich přežila až do dneška,“ vysvětluje telefonicky historik ze svého domu v jihoanglickém Lawfordu. „Často se mi stávalo, že jsem rozplétal nějakou stopu, vypadalo to nadějně, ale pak v 19. století zanikla.“

7 profil richard
7 profil richard • Autor: Respekt

Komplikací bylo nepočítaně, Ashdown-Hillovi však pomohla pečlivost, s níž si zejména vysoce postavená šlechta vede a uchovává záznamy. Po roce stráveném v nejrůznějších archivech slavil úspěch. Nenašel sice přímé potomky Markéty, nicméně objevil existující linii její – a Richardovy – starší sestry Anny.

Novinářka Joy Ibsenová se sice narodila v Londýně, ale většinu života strávila v Kanadě a právě tam ji zastihl telefonát, který jí oznámil šokující novinku, že patří do prastaré královské rodiny. „Měl jsem trochu obavy, že si bude myslet, že jsem nějaký šílenec,“ směje se historik. Paní Joy si nemyslela, že je šílenec, přijala zprávu se stoickým klidema fascinující příběh hledání pro tu chvíli skončil. Richard III. v něm zatím ještě stál stranou.

Na hlavní scénu ho přivedla až skotská scenáristka Philippa Langleyová, jež před čtyřmi lety začala pracovat na scénáři k filmu, který měl ukázat trochu jiného Richarda III., než jak ho znají (nejen) Britové ze školy i z divadla. Tam všude vyčnívá nejen proto, že to byl poslední z anglických vládců, který zemřel v bitvě a jehož smrt ukončila občanskou válku, ale zejména jako psychopatické monstrum z dramatu Williama Shakespeara.

Shakespearův Richard je – citujme překlad Jiřího Joska – „křivý, znetvořený ošklivec, tak obludný, že i psy bere ďas“ a jeho odpudivý zevnějšek přesně reprezentuje zkažený vnitřek. Tento „hrbatec“ nemiluje svoji ženu, usiluje o život bratrům a vůbec vraždí na potkání kohokoli, kdo by mu jen teoreticky mohl stát v cestě na trůn, a nakonec se zbaběle pokouší uprchnout z rozhodující bitvy.

RTR4URXA
RTR4URXA • Autor: Respekt

Paní Langleyová ovšem při přípravě scénáře objevila v dobových dokumentech a méně známých historických studiích skutečnosti, jež legendě o nejpodlejším vládci ostrovní historie příliš neodpovídaly a naznačovaly, že Shakespeare napsal brilantní podobenství o touze po moci, nikoli historicky přesný záznam. Richard byl bezpochyby odpovědný za smrt mnoha lidí, které považoval za zrádce či za překážku vlastního panování, nicméně v tomto směru nijak nevyčníval z dobových tradic. Naproti tomu víme, že řadu svých oponentů omilostnil, což se mu později vymstilo. A kromě nechvalně proslulých rozhodnutí za sebou nechal také několik kladně hodnocených kroků, zejména v právní oblasti: zavedl rané formy toho, čemu dnes říkáme kauce či bezplatná právní pomoc. Nebo podporoval rozvoj knihtisku.

K manželce Anně měl tak blízko, že spolu sdíleli ložnici, což bylo na tehdejší dobu ve vysokých kruzích tak nezvyklé, že to vedlo kronikáře k zaznamenání. Ani o jeho zbabělosti nemáme mnoho dokladů – byl loajálním pobočníkem staršímu bratrovi, svému předchůdci na trůnu, a ještě jako mladík se vyznamenal v boji. V osudové bitvě, kde měl podle Shakespeara nabízet „království za koně“, naopak podle dobových kronik koně, kterého mu nabízeli spolubojovníci k úprku, odmítl.

Zejména moderní výzkum pak do skládačky přidal dílky, jež ukazovaly, že na co nejtemnějším vykreslení Richardovy osoby měli zájem především příslušníci dynastie, která nastoupila po něm – Tudorovci. V zájmu „zlegitimizování“ vlastní vlády totiž potřebovali svého předchůdce zostudit a v tom je možné hledat zrození legendy o „pokřivené kreatuře“. Shakespeare psal pro tudorovské panovníky, další informace dodal jiný jejich věrný služebník, Thomas Moore. Z rentgenových snímků nejznámějšího portrétu Richarda kunsthistorici zjistili, že na originální malbu kdosi domaloval další vrstvy, jež více odpovídaly legendě o zavilém hrbáči: deformované rameno ční více do výšky, ústa a oči jsou zúžené, takže tvář kvůli tomu dostala podlejší výraz.

Srovnání lebky a portrétu krále Richarda III.
Srovnání lebky a portrétu krále Richarda III. • Autor: historic.wordlress.com

A ještě jedna věc scenáristku uhodila do očí: Richard jako vůbec jediný ze všech ostrovních králů nemá ani prostý hrob, natož hrobku odpovídající královskému majestátu. Jak už jsme řekli, dvaatřicetiletý král zemřel v bitvě u Bosworthu v srpnu 1485. Z dobových kronik víme, že podlehl zraněním utrpěným v boji a byl následně vítěznými vojáky přehozen přes koňský hřbet a vláčen nahý a zkrvavený ulicemi blízkého města Leicester. Poté panovníka pohřbili v kostele místního františkánského kláštera. Jenže syn Richardova přemožitele Jindřich VIII. nechal klášter o padesát let později srovnat se zemí. Po staletí se pak tradovalo, že Richardovy kosti byly po demolici vyzvednuty z hrobu a vhozeny do tamní řeky. Někteří historici ovšem upozorňovali, že pro to není dostatek důkazů a že by Richard mohl někde pod ulicemi Leicesteru stále ležet.

Ta myšlenka chytla i Philippu Langleyovou. A když zjistila, že John Ashdown-Hill vypátral žijící potomky Richardovy sestry, a že je tedy možné ověřit shodu případných kostí skrze DNA, rozjela projekt „pátrání po Richardovi“.

Z parkoviště…

Od tohoto podezření k úžasnému nálezu to však byl ještě pořádný kus cesty. Jakkoli zapálená, Philippa Langleyová byla amatérka, která si navíc za dobu podrobného studia vypěstovala pro mrtvého vládce značnou nekritickou slabost. Když se tedy obrátila na archeology z Univerzity v Leicesteru, narazila na značnou nedůvěru. „Byli jsme nejdřív dost rozpačití,“ přiznal loni pro BBC archeolog Leicesterské univerzity Richard Buckley. „Účelem archeologie není pátrat po slavných lidech.“ Philippa Langleyová ovšem vytrvala a získala pozornost i prostředky: výzvu k finanční podpoře projektu tweetoval třeba oscarový herec Kevin Spacey, který Shakespearova Richarda zrovna hrál v londýnském divadle.

RTR4UEXT
RTR4UEXT • Autor: Respekt

A tak se tým Univerzity v Leicesteru nakonec pustil do práce. Srovnáním starých a novějších map a dalších zdrojů určili vědci místo, kde stával klášter. Zmiňovanému štěstí lze přičíst, že klíčová část kláštera s kostelem nebyla zastavěna a pokrýval ji jen vyasfaltovaný plácek sloužící jako parkoviště. Už jen objev zdí a dalších artefaktů pod ním zrychlil archeologům tep. Vzrušení se dále stupňovalo, když vytipovali výklenek u zbytků oltáře, kde měl být pochován král Richard – a on tam skutečně někdo byl.

Drobná kostra s pokroucenou páteří, s četnými ranami na lebce, které zjevně získal v boji. Muž kolem třiceti let, jehož smrt radiokarbonová metoda určování stáří zasadila na přelom 15. a 16. století. Všechno tedy ukazovalo na Richarda, vědci ale chtěli mít absolutní jistotu. Tým genetiků z univerzity se tedy pokusil získat z kostry DNA. U starých kostí je to značně riskantní podnik odvíjející se od řady faktorů, třeba typu půdy, v níž jsou kosti uloženy. Král však měl dobře zachovalé zuby a z nitra jedné ze stoliček DNA získali, další vzorek pocházel ze stehenní kosti.

V tomto okamžiku se do středu pozornosti vrací v úvodu zmiňovaný John Ashdown-Hill a výsledek jeho pátracího úsilí – kanadští příbuzní Richardovy sestry. Univerzitní tým Ashdown-Hillova zjištění pro jistotu ověřil a potvrdil je jako přesná.

Paní Joy, jejíž reakce se v roce 2004 historik obával, mezitím zemřela, v Londýně ovšem žije její syn Michael Ibsen (55). Pro majitele truhlářské dílny sice vědomí, že patří do rodiny králů, bylo taky „značně surreálné“, nicméně ochotně poskytl svoje sliny pro DNA. Mezitím vědce kontaktovala další rodina tvrdící, že patří k jiné rodové linii. Také oni poskytli svoji DNA, ovšem přáli si zůstat v anonymitě. Výzkumníci srovnali vzorek z kosterního nálezu s oběma novodobými– a bingo! Všechny si navzájem odpovídaly. Král ztracený půl tisíciletí nejenže byl objeven, ale známe jeho žijící příbuzné.

Abychom plně ocenili výjimečnost Richardova nálezu, je třeba se u genetiky krátce zastavit. Vědci tu pracovali s typem DNA zvaným mitochondriální, který se vyznačuje tím, že se přenáší pouze z matky na dítě. Richard měl se svými sestrami společnou tuto DNA díky jejich matce, dál ji však „poslaly“ pouze jeho sestry. Vzorky ze současnosti tedy mohli výzkumníci získat jen díky tomu, že po šestnáct generací je matky předávaly svým dcerám, které je zase předaly dál svým dcerám. Michael Ibsen děti nemá a ani by jim nakonec „richardovskou“ DNA jako otec nepředal. Zmizela by tedy jeho smrtí spolu s ním. „Jinými slovy,“ říká genetička Leicesterské univerzity Turi Kingová, „kdybychom Richarda objevili třeba za padesát let, tak bychom už jeho totožnost ověřit nemohli.“ 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1517
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte