Panuje-li mezi mainstreamovými a bulvárními novináři zásadní tabu týkající se toho, co ve filmech nesmí být, pak je to „filosofování“. Tento pojem je užíván vyloženě pohrdlivě – a nedej bože, když se někdo na plátně dopustí přemýšlení. Filosofie bývá přijímána coby synonymum nudy. Snímky, kde se filosofuje, nemívají pozitivní recenzi.
Podobné pocity a soudy vyvěrají hlavně z toho, že postavy představované jako „filosofující“ se projevují nejčastěji coby slabí, neduživí a nepraktičtí snílci plní pochyb či vyloženě dezorientovaní podivíni neschopní rozhodnout se k akci, izolovaní od zbytku společnosti a nechápající problémy „obyčejných lidí“.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].