Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

Zemřel Samuel Willenberg, poslední přeživší z vyhlazovacího tábora Treblinka

Samuel Willenberg: Některé věci se nedají vyslovit

Samuel Willenberg
Samuel Willenberg • Autor: foto Martin Kučmin

Ve věku 93 let zemřel Samuel Willenberg, kterému se podařilo uprchnout v roce 1943 z nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka; byl posledním přeživším tohoto tábora smrti. Přečtěte si rozhovor, který vznikl v roce 2013:

 

Bylo jich pár desítek. Patřili ke svědkům nejhrůznějších masových vražd v novodobé historii. Před sedmdesáti roky – v srpnu 1943 – zorganizovali povstání na místě, odkud se nikdo neměl vrátit živý: v nacistickém vyhlazovacím táboře Treblinka na území okupovaného Polska. Samuel Willenberg (90) byl jedním z nich. Jako jeden z mála vězňů povstání přežil a dočkal se konce války. Své vyprávění i po mnoha letech přerušuje pláčem.

I když nám někdo něco dopředu říká, stejně tomu nevěříte.

Jako vězeň Treblinky jste viděl jít na smrt statisíce lidí. Dají se hrůzy Treblinky vůbec slovy popsat a vyjádřit tak, aby je dnešní člověk pochopil?

Nedají. Co z toho vyberete? Lidi, kteří se těsně před smrtí dusí? Mrtvoly, které se pálí na ohni? Lidi zasypané pískem, z něhož ještě trčí jejich ruce? Když jsem na podzim 1942 přijel do Treblinky, zasypávali nacisté místo zvané Lazaret. To byla v táboře taková dřevěná budova, vypadala jako lékařský objekt, vlál na ní praporek s červeným křížem. Posílali tam z transportu staré a nemocné lidi. Aby nepřekáželi davu, který hnali do plynových komor. Lidé vešli dovnitř, do jakési čekárny, bylo tam čisto, lavičky teplé, pošité filcem, a vyprávěli si o nemocech. Řekli jim, že je za chvilku prohlédne lékař, ať si odloží oblečení. Tak se svlékli a vydali se chodbou k rampě, pod kterou byla velká jáma. Nad ní stál ukrajinský dozorce a zastřelil každého, kdo přišel. Těla, naházená na sebe, pak stráže pálily.

Poslali mě tam nedlouho po příjezdu s papíry, jež vytřídili ze šatů lidí z transportu. Kápo mi řekl, ať to hodím do ohně a rychle se vrátím. Já jsem netušil, o co v Lazaretu jde, prošel jsem tou dřevěnou budovou a na konci najednou uviděl tu hrůzu. Na dřevěné židli seděla znuděná ukrajinská stráž s puškou. Před ní hluboká jáma. V ní zbytky těl, které ještě nestrávil oheň zapálený pod nimi. Pozůstatky mužů, žen i malých dětí. Úplně mě ten pohled paralyzoval. Slyšel jsem syčení spálených vlasů a praskání kostí. Do nosu mi vletěl štiplavý kouř a do očí vhrkly slzy… Jak tohle popíšete nebo vyjádříte? Jsou věci, které si pamatuji, ale nedají se vyslovit.

Co s člověkem takové momenty udělají?

Dlouho mi to všechno nedocházelo, rozum to prostě nedokázal vstřebat. Masové vyhlazování? To přece není možné. Pak pochopíte, že jste v pekle, v opravdovém pekle. Snažíte se přežít, moc nemyslet. Asi ztvrdnete, pak vás zase něco totálně rozloží. Těžko se o tom mluví.

Přemýšlel jste někdy o sebevraždě?

Nikdy. Myslel jsem na útěk. Celou dobu jsem myslel na to jediné. Ne na ty, kteří tam zůstanou. Nikdo z nás nebral na druhé moc ohledy, i když nějak vnitřně jsme jeden druhého podpírali.

Odkud se v takových podmínkách bere vůbec síla žít dál?

Nevím, nepřemýšlel jsem o tom a dodnes vlastně nevím, odkud jsem vzal na všechno sílu. Ztvrdl jsem, i když jsem často v noci plakal. Pracoval jsem po příjezdu ve vězeňské četě, která třídila šaty zbylé po lidech z transportu. Často byly ještě teplé, lidé je sotva svlékli a šli do plynu. Najednou jsem vzal do ruky něco známého. Hnědý dětský kabátek se sytě zelenými konci rukávů. Takovou zelenou látkou moje matka nastavovala kabátek mladší sestře Tamaře, nedalo se to splést. Vedle byla květovaná sukně mé starší sestry Itty. Obě zmizely před transportem někde v Čenstochové. Pořád jsem doufal, že se zachránily. Tehdy jsem pochopil, že ne. Vzpomínám si, jak jsem držel ty šaty a svíral rty bezmocí i nenávistí. Pak jsem si otřel tvář. Byla suchá. Nemohl jsem už ani plakat.

Když jste po válce začali mluvit o hrůzách Treblinky, nikoho to údajně moc nezajímalo. Jak v Polsku, tak v Izraeli.

Lidé měli jiné starosti. Některým Polákům se to možná nehodilo do krámu. Když jsme v roce 1950 přijeli do Izraele, někteří Židé, kteří tam žili už před válkou, nám vyčítali, že jsme neválčili. Oni ano – o Stát Izrael. Byli jsme pro ně zbabělci, kteří se nechali vést na smrt jako ovce. Vůbec nechápali naši situaci. Jeden kamarád, jejž jsme poznali až v Izraeli, nechtěl slyšet o smrti svých rodičů. Ani politikům, zakladatelům Státu Izrael v roce 1948, se holocaust nejdřív moc nehodil. Měli vlastní hrdiny, kteří bojovali za nezávislost.

Jak jste na to reagoval?

Mluvil jsem o svých zážitcích dál, jen mě nikdo neposlouchal. Seděli jsme se známými a opakovalo se to pořád dokola: začali jsme o počasí nebo o čemkoli jiném a skončilo to u holocaustu. Tak je to dodnes. Začneme mluvit o láhvi něčeho dobrého a už to jede: víš, tehdy se vlastně dala taková láhev propašovat, zachránila mi život. Holocaust je v nás hluboko.

Dětství a odjezd do Treblinky

Z jaké rodiny vlastně pocházíte?

Otec byl Žid, matka Ruska, která konvertovala k židovství těsně před mým narozením nebo po něm. V rodině jsme byly tři děti – já a moje dvě sestry, mladší Tamara a starší Itta. Žili jsme v Čenstochové. Život v Polsku před válkou byl docela těžký, ale přežívali jsme. Otec byl učitel a výtvarník, později si ho najímali na malování modliteben. Vyzdobil postupně synagogy v Čenstochové, Piotrkówě a Opatówě.

Dodržovali jste košer kuchyni a další židovské zvyky?

Táta nejedl vepřové, ale když jsme vyrazili do školy, dávala nám matka chleba a dvacet grošů na šunku. Jen jsme ji museli sníst ve škole, ne doma.

Cítil jste se tehdy jako Žid, nebo ho z vás udělala až válka?

Vždycky jsem byl Žid. I když jsme měli s otcem docela árijský vzhled, modré oči, dlouhé blonďaté vlasy. Otce si na ulici často pletli s Paderewským (známý polský klavírista a politik s dlouhými světlými vlasy – pozn. red.), někteří po něm chtěli i autogramy… Ale byli jsme Židé, na hlavní svátky jsme s otcem chodili k rabínovi Aszemu.

Reklama

Židé a Poláci žili údajně před válkou dost odděleně.

To je pravda. Oba národy měly svůj vlastní svět. U mě to ale bylo jinak. Žili jsme v Čenstochové ve smíšené čtvrti, já mluvil dobře polsky, měl jsem mezi Poláky kamarády, společně jsme slavili Velikonoce. Znal jsem je a tím jsem byl asi trochu netypický. Možná to mě taky později zachránilo. Když jsme později utíkali s ostatními vězni z Treblinky, mnozí z nich zůstali v lesích. Poláky neznali, neuměli dobře jazyk, prostě byli hned nápadní.

Těsně před válkou začalo v Polsku ve vztahu k Židům přituhovat, objevily se antisemitské nálady a pogromy. Pak vtrhli do země nacisté a rozběhli protižidovské akce. Každý, kdo mohl skrýt svůj židovský původ, se o to snažil. Vy taky?

Ano, ale šlo to jenom částečně. Na počátku války jsme žili u Varšavy a těsně nás minuly první protižidovské pogromy. Bylo nicméně jasné, že přituhuje. Otec měl známé v Opatówě, kteří nám v kostele vyrobili falešné rodné listy. Táta dostal jméno Karol Baltazar Pekosławski, ze mě byl Eugeniusz Sobieszawski, sestry dostaly něco podobného. Matka si nechala své rodné jméno Maniefa Popovová, a díky ruskému původu dostala dokonce bílou kenkartu (Kennkarte byl průkaz totožnosti za německé okupace – pozn. red.). My ostatní už ale jen žluté, židovské.

Báli jste se, že vás někdo prozradí?

Hrozně. Pro Židy to byla tragédie. Jakmile jste se objevil na ulici, měl jste neustálý strach, že k vám někdo přistoupí a řekne: „To je Žid!“ Ne Němec, ti většinou neměli ponětí, jak Židé vypadali, nedokázali je od Poláků odlišit. Ale Poláci věděli přesně. Podle toho, jak člověk vypadal, jak se choval, jak šel, prostě nějakou intuicí, těžko říct, podle čeho přesně to poznávali. Władysław Szlengel, básník z varšavského ghetta, ten strach dobře vystihl v jedné básni: „Nedívej se na mě, když jdu kolem, nech mě projít, nic neříkej, pokud nemusíš.“ Ne všichni to ale dokázali. Dvě mé sestry takhle nakonec někdo práskl a poslal je tím na smrt.

Jak silný byl mezi Poláky před válkou antisemitismus?

Šlo hlavně o spodinu. Polská inteligence měla k Židům lepší vztah. Bylo mezi ní taky hodně antisemitů, ale lidé se nesnížili k vydávání svých přátel. To samozřejmě neznamenalo, že Židům aktivně pomáhali. Během útěku z Treblinky mě avšak nakonec zachránili polští sedláci. Takže to bylo různé.

Říkal jste, že na začátku války někdo zradil vaše dvě sestry. Jak k tomu vlastně došlo? A co se stalo se zbytkem rodiny?

Otec utekl do Varšavy a my s mámou i sestrami jsme se vydali do Čenstochové. Máma tam měla přítelkyni a pár známých kněží. Jenže jsme udělali chybu. Sestry jsme nechali u známých a s matkou jsme se vrátili do Opatówa pro věci. Mezitím sestry někdo udal a zmizely neznámo kam... Šli jsme s mámou do parku pod Jasnou Horou, sedli jsme si na lavičku a strašně jsme plakali. Máma přišla o dvě dcery, Itta měla dvacet čtyři, Tamara šest let.  Absolutní bezmoc! Máma pak rozhodla, že bude lepší, když se vrátím do Opatówa. Ona zůstala na místě a snažila se mé sestry hledat.

Návrat do židovského ghetta v Opatówě vám však moc nepomohl.

Vysídlení tamního ghetta začalo hned dva dny po mém návratu, 23. října 1942. Nejdřív nás shromáždili na trhu, několik tisíc lidí. Pak nás hnali do Ožarówa na železniční stanici. Ty, kdo nemohli, stráže na místě střílely. Pak nás naložili do vagonů.

Bylo vám devatenáct let. Věděl jste, kam jedete?

V té době jsem už něco tušil. Mezi lidmi se říkalo, že Židy masově zabíjejí. Jenže když žijete a někdo vám řekne, že vás zabijí, tak tomu prostě nevěříte. Nikdo z nás tomu nechtěl věřit. Že vyvraždí celý vlak? Věděli jsme, že jedeme na východ. Během zastávek na nás křičeli kolemstojící lidé: „Židi, jedou z vás udělat mýdlo!“ Jenže kdo normální by tomu věřil?

Do Treblinky jsme dorazili nad ránem. Stály tam už jiné vagony. Celkem asi šedesát. To je necelých šest tisíc lidí. Všechno jsem po válce nakreslil, celý tábor a železnici k němu. To jsou taky jediné plány, které zbyly. Němci celou dokumentaci zničili.  Šedesát vagonů. Tolik se jich na nástupiště v Treblince nevešlo, tak je museli rozdělit na tři části. Lidé vystoupili z vagonů a šli podél nástupiště. Tam stála taková velká budova. Nacisté na ni dali cedule: Pokladna, Telegraf, Čekárna, dokonce tam byly i nádražní hodiny, tabule příjezdů a odjezdů… Lidé prošli kolem a začala selekce – ženy s dětmi zvlášť, muži zvlášť, oblečení dolů, boty dolů, svázat k sobě. Potom nahé muže donutili posbírat všechny šaty, naházet je na velkou hromadu a všechny hnali do plynu.

Vás ne?

Tehdy, když jsem tam stál, se ke mně přiblížil nějaký vězeň. Poznal jsem známý obličej. „Odkud jsi, kurva, odkud?“ ptám se. On na to: „Z Čenstochové. Řekni, Samku, že jsi zedník.“ Za chvíli přišel esesman a říká: „Je tady někdo zedník?“ Já hned vyhrkl: „Ich bin Maurer.“ Měl jsem na sobě otcovo malířské oblečení, bylo počmárané barvami, možná to působilo trochu zednicky. Kývl na mě, ať jdu stranou, a strčili mě do jednoho z dřevěných baráků. Tak jsem se stal vězněm Treblinky. Šest tisíc Židů z Opatówa šlo mezitím rovnou do plynu.

Peklo

Kam vás v táboře zařadili?

Třídili jsme oblečení a další osobní věci, jež zbyly po lidech, kteří šli do plynu. Jedním směrem přijížděly transporty s lidmi a nazpět se vracely s jejich roztříděnými věcmi: kalhoty zvlášť, kabáty zvlášť, boty zvlášť, k tomu vlasy, oholené lidem předtím, než šli na popravu. Třídily se samozřejmě i cennosti. Každý den byl neobyčejně výnosný: kilogramy zlata a diamantů, tisíce zlatých hodinek, miliony peněz a mincí z celého světa, dokonce z Číny. Ty věci se třídily a nakládaly do prázdných vagonů.

Později mě přeřadili na lepší práci. Naše skupina chodila ven z tábora, v lese jsme sbírali borové větve. Ty se pak proplétaly mezi ostnaté dráty a maskovaly, co se děje mezi jednotlivými sekcemi tábora. Tahle práce mi pomohla, protože jsme dostávali lepší stravu a mohli jsme „obchodovat“ s ukrajinskými strážemi.

S čím jste obchodovali? Vždyť jste nic neměli…

I přes přísný zákaz se nám samozřejmě občas podařilo schovat některé cennosti z transportů. Šlo o velké peníze. S těmi se pak handlovalo. Vyšli jsme z tábora, ukrajinský dozorce sundal svoji čepici a řekl: „Rebjata, děngi.“ My jsme mu tam něco hodili a on přinesl něco k jídlu. Snědli jsme to všichni společně, dokonce i vodky jsme se občas napili. Něco jsme taky zvládli propašovat mezi větvemi do tábora. Zajímavé bylo, že nás nikdy nikdo při návratu nekontroloval. Skupiny, které jezdily pracovat do polí, při návratu vždycky prohledávali. Nás nikdy. Nacisté tušili, co se asi děje, ale nechtěli do toho zasahovat.

Kdy jste naplno pochopil, co se v Treblince děje a čeho jste součástí?

Hned první večer za mnou přišel do baráku ten člověk, který mi zachránil život. Byl to Alfred Bém, můj soused z Čenstochové. Hned mi na rovinu řekl: „Samku, jsi v továrně na smrt. Tady všechny zabíjejí. A zabijou i nás.“ Slyšíte to, ale stejně nechcete věřit. Jenže realita vás postupně přesvědčí. Tábor měl přesný řád. Od rána do večera několik transportů. Ženy vlevo, muži vpravo, muži zůstali venku, ženy šly do baráku, tam se musely svléknout a pak zůstat připravené. V zimě vycházela z toho baráku pára, vypadalo to neskutečně, jakoby z jiného světa. Všude pára a v ní šly ty ženy do plynových komor. Ženy zvlášť a muži zvlášť. Nikdy spolu.

Jak jste věděl, kam jdou a co se s nimi děje?

Z kontextu to prostě bylo jasné. Později jsme potkali i skupiny Židů, kteří pracovali u plynových komor. To byla oddělená část tábora, kam jsme nesměli. Vyprávěli strašné věci. Jak ukrajinští strážci brutálně vháněli vyděšené lidi do plynových komor a sekali ruce i další části těla těm, kdo se snažili bránit. Jak rvali matkám děti z rukou a házeli je na zeď. Měli s sebou psy a často je pouštěli na ty vyděšené a nahé lidi. Takhle vždycky vehnali zhruba čtyři sta lidí do plynové komory a spustili dieselové motory. Po čtyřiceti minutách byli všichni mrtví. Vězni je vyndávali ještě teplé… Pak jim pracovní četa vylámala z úst zlaté zuby a další je převezla k otevřeným pecím, kde se mrtvá těla pálila. Každá taková pracovní četa měla údajně kolem dvou set vězňů. Denně ji však museli doplňovat novými lidmi z transportů, protože část vězňů spáchala sebevraždu nebo je ukrajinské stráže shodily do těch jam, kde se pálila mrtvá těla. Jen tak, pro zábavu…

Omlouvám se, ale musím se zeptat: co s člověkem udělá, když slyší nebo vidí podobné věci a ví, že je toho všeho nechtěnou součástí?

Chcete přežít a nějak zvláštně otupíte. Je to, jako kdybyste dostal ránu do hlavy. Pořád jsem si připomínal jediné: „Musíš přežít, prostě musíš přežít a všechno to jednou povědět.“ Bylo to strašné. V Treblince šel na smrt milion lidí. Uvádějí se čísla kolem sedmi nebo osmi set tisíc, ale to nepočítali děti. Kdyby je přičetli, počet zavražděných by se vyšplhal k milionu. V té mase si zapamatujete spíš náhodné momenty, celé to prostě nejde pojmout.

Můžete některé zmínit?

Jednou – někdy v lednu 1943 – mě nahnali do baráku ke stříhání žen. Před odchodem do plynu je tam vždy vězni holili. Já jsem to nedělal, ale tentokrát mě tam poslali. Najednou si přede mě sedla taková dívenka. Tiše se mě zeptala, jak dlouho bude celá ta cesta na smrt trvat. Ona věděla, já jsem věděl. Řekl jsem jí, že deset minut, možná méně. Lhal jsem, ve skutečnosti byl celý proces delší. Ona mi řekla, že nedávno odmaturovala a že se jmenuje Rut Dorfmanová. Byla krásná. Zvedla se z té stoličky a šla ke dveřím. Tam se ještě otočila a podívala se na mě. Jako by se loučila. Ne se mnou, ale s celým světem. Takové střípky jsem si zapamatoval. Třeba moment, kdy otec po příjezdu zouval boty malému synkovi. On už věděl, co se děje, ale dítě ještě nic netušilo. Táta mu zouval boty a ještě je svazoval provázkem dohromady.

Kdo byli vaši dozorci, velitelé tábora? Co to vlastně bylo za lidi?

Nejhorší byli esesmani. Často byli alkoholici a sadisti, kteří se vyžívali v bezdůvodném střílení vězňů. Jedním z nejhorších esesáků byl Anděl smrti, August Miete. Ještě jich bylo pár dalších, hrozná monstra. Ti rozpoutávali to peklo. Ostatní chodili kolem nás a řvali, abychom pracovali.

Zmínil jste i ukrajinské stráže. Ty se něčím od Němců lišily?

Byli to podobní sadisti. Jejich nenávist vůči Židům byla neskrývaná. Bez mrknutí oka nebo jakéhokoli výrazu soucitu byli schopní zavraždit v Lazaretu stovky lidí. Němci si od nich drželi odstup a taky je hlídali. Nesměli zůstat bez dohledu, aby v táboře něco cenného neukradli a taky nemohli navazovat přímý kontakt s vězni. Dokonce nás nesměli před esesmany mlátit. To nás vězně stavělo do trochu výhodné pozice: rukama nám denně procházely věci za miliony dolarů a oni museli žebrat jen o drobky. Kšeftovali jsme s nimi a získávali tak cenné jídlo. Oni utráceli v okolních vesnicích za chlast a prostitutky.

V pracovních četách v Treblince s vámi pracoval i český Žid Richard Glazar. Později se stejně jako vy zachránil a vydal knihu vzpomínek "Treblinka, slovo jak z dětské říkanky". Pamatujete si ho?

Ano, byli jsme spolu v jedné skupině, která chodila do lesa. Glazar byl jiný než ostatní. Obecně se Češi odlišovali od ostatních. My, Židé z východu, jsme v táboře chodili v obyčejných hadrech, na vzhled jsme moc nehleděli. Češi ano. Glazar byl vždycky elegantní. Možná i proto ho mezi sebe ostatní moc nepřijali. Mě taky moc ne, protože jsem nemluvil hebrejsky. Glazar ostatně asi taky ne.

Po válce jsme se setkali. V sedmdesátých letech mi někdo volal do bytu v Tel Avivu. Se silným americkým akcentem mě zval do své vily, prý tam bude na návštěvě nějaký bývalý vězeň z Treblinky. Šel jsem tam. V té vile měli na zahradě takovou cestičku. Sedl jsem si na její konec na lavičku a čekal. Najednou vyšel hezký pár. Všichni se na ně dívali a já jsem začal česky zpívat: „Ona se točí, má modré oči, ona se točí dokola…“  To byla Glazarova písnička, každý si v táboře zpíval něco ve vlastním jazyce. On hned vykřikl: „Kacap!“ Tak mi říkali v táboře. To byl on. Inteligentní. Dobrou knížku napsal, i když v ní Židy z východu moc nešetřil.

Povstání a útěk

Jak vlastně vzniklo povstání v Treblince?

O tom, že je v táboře nějaká konspirace, jsem se dozvěděl teprve v zimě. Každý byl strašně podezřívavý. Lidé se vůbec neznali, každý bral druhého spíš jako ohrožení. Nicméně pak se vyskytla šance. Pracovní čety dostaly za úkol opravit a dostavět v táboře budovu, ve které měl být sklad zbraní. Do ní byl přístup velkými železnými dveřmi, vypadaly skoro jako z 19. století. Naši zámečníci do nich museli udělat nový zámek a klíče. Jeden předali Němcům, druhý si tajně schovali. Ten přístup ke zbraním byla naše šance.

I když vám někdo něco dopředu říká, stejně tomu nevěříte.

Měli jste v plánu ovládnout tábor?

Byli jsme naivní, hrozně naivní. Všichni si mysleli, že s pár ukradenými zbraněmi uděláme povstání, budeme jako vojáci a hurá… Fantazie má velkou sílu, jenže realita byla krutá. Měli jsme z toho skladu nějaké granáty a pušky. První výstřely se ozvaly 2. srpna (1943 – pozn. red.) někdy kolem čtvrté hodiny ráno. Jednomu z vězňů se podařilo vyhodit do vzduchu nádrže s benzinem. Ozvala se obrovská exploze. To, že všichni utečeme do lesů, ale byla jen utopie. Němci začali střílet ze strážních věží a brzy měli situaci pod kontrolou. První vězni, kteří se dali na útěk, byli postříleni. Někteří vězni se do vzpoury vůbec nezapojili. Ti s velkými nosy, Židé jako z německých karikatur, kde by se schovali? Nebojovali ani ti starší, kterým bylo přes čtyřicet let a věděli, že by nepřeskočili zátarasy kolem tábora. My jsme to však přece jen zkusili a přes dráty, zábrany a mrtvá těla kamarádů jsme se dostali ven. Pak přes železniční koleje a dál, rychle a bezmyšlenkovitě. Cítil jsem během útěku, že mě něco trefilo do nohy, bota se naplnila krví, ale mazal jsem dál.

Museli jste být jako vězni nápadní. Měli jste na sobě vězeňské oblečení?

Ne, v Treblince žádné nebylo, každý chodil v tom, co kde sebral z hromad oblečení. Nicméně i tak jsme byli poznat. Ostříhaní dohola, vyhublí, na první pohled bylo jasné, kdo jsme. Já jsem se po čase oddělil od ostatních a zkusil to sám.

Proč?

Asi nějaký instinkt, nevím. Později mi došlo proč. Když potom Němci hledali uprchlé vězně, ptali se lidí v okolí: „Kam běželi?“ Oni jim ukazovali, že tam šla jedna skupina a támhle druhá. Já byl sám. Možná proto jsem nakonec přežil.

Měl jste u sebe nějaké peníze?

Asi sto dolarů, dal mi je kamarád Alfred Bém. Jemu samotnému se nepodařilo utéct. Někteří vězni měli diamanty a další cennosti. Mysleli si, že jim zachrání život. Poláci v okolí je ale hned obrali a vydali, jakmile zjistili, jaké cenné věci u sebe mají.

Vás nikdo nezradil. Jak je to možné?

Netuším, asi jsem měl prostě štěstí. Možná jsem správně riskoval. Taky jsem neměl výrazné semitské rysy a uměl jsem dobře polsky. Čtyři dny mě schovávali polští sedláci. U nich jsem však nemohl zůstat dlouho, tábor byl strašně blízko a riziko bylo velké.

Báli se?

Hrozně. Já jsem se taky strašně bál. Nejvíc po cestě do nedaleké vsi Wólka Nadgórna. Přespával jsem ve stohu sena a nad ránem se objevili Ukrajinci. Hledali uprchlé vězně, stříleli všude kolem, můj úkryt ale naštěstí neobjevili.  Ráno jsem došel na železniční stanici Kostki. Teď už neexistuje, trať byla později zrušená. Vedle železniční stanice byl malý obchod s potravinami. Počkal jsem, až z něj vyjdou všichni zákazníci, a vešel dovnitř. Prodavačka byla mladá. Dala mi napít a pověděla o tom, co se děje v okolí. Jak Němci všude pátrají, jak hrozili jejímu bratranci smrtí. I přesto mi dala dvacet zlotých a cigarety k tomu. Pak jsem rychle z obchodu vypadl. U zastávky se začali objevovat obchodníci s masem. Mířili do Varšavy. Mezi nimi byla i jedna žena, ta mi nakonec pomohla. Nechala mě, abych jí říkal „tetičko“ a koupila mi jízdenku na vlak. Pomáhal jsem jí naložit těžké tašky. Kolem poledne už jsem byl nedaleko Varšavy. Tam jsem se později zapojil do povstání a dočkal se konce války.

Kdo z vaší rodiny přežil?

Otec se vydával za hluchoněmého a dočkal se tak konce války ve Varšavě. Byli jsme spolu. Matka přežila díky svému ruskému původu v Čenstochové. Moje dvě sestry zůstaly v Treblince. Stejně jako statisíce dalších.

Po válce

Kdy jste vlastně poprvé začal o Treblince mluvit?

Brzy po válce, v roce 1947. Jezdila za mnou paní z Židovské historické komise z Varšavy, která sbírala vzpomínky. Byl jsem tehdy na dně, strašně jsem pil. Vzali jsme s kamarády vodku a opíjeli se do němoty. Tehdy se mnou paní začala dělat rozhovory. Nebyly moc dobré.

Chtěl jste se po válce pomstít?

Vím, že po válce existovaly židovské skupiny, které chtěly vyhledávat a zabíjet esesmany. Taky jsem byl plný nenávisti. Hledal jsem v Čenstochové policajta, který zatýkal mé dvě sestry. Už ale nežil, aspoň tak mi to lidé řekli. Nicméně fyzická pomsta se mě netýkala. Viděl jsem tolik krve, že jsem na ni už neměl sílu.

Někteří z vašich bývalých kamarádů a spoluvězňů nechtěli po válce do Treblinky jet. Vy ano. Proč?

Někteří z nich nejeli proto, že o Treblince nedokázali vyprávět. My jsme s manželkou do Treblinky přijeli z Izraele poprvé v roce 1983. Bylo čtyřicáté výročí povstání ve varšavském ghettu a komunisté nám to povolili. Od roku 1987 jezdíme do Polska pravidelně, tak dvakrát třikrát za rok. Hlavně se skupinami mladých Židů.

Dokážete po tom všem, co jste viděl, Němcům odpustit?

Ne, nedokážu. Můžete odpustit někomu, kdo něco udělal omylem, nedbalostí, ale ne tomu, kdo ty příšerné věci dělal dobrovolně, promyšleně a s potěšením. Nejde jenom o esesmany. Ten vyhlazovací tábor vytvořili inteligentní lidé – lékaři, inženýři, stavbaři.

A přenáší se vina z otců na děti? Co mladí Němci?

V Německu jsem byl teprve nedávno. Moje dcera je architektka. Vyhrála soutěž na projekt nové izraelské ambasády v Berlíně. Ptala se mě, jestli do toho má jít. Myslím, že čekala, že odmítnu. Já jsem ale řekl, že by to pro mě byla obrovská čest: dcera vězně z Treblinky navrhne ambasádu našeho státu v Berlíně. Když velvyslanectví postavili, jeli jsme na slavnostní otevření. Do té chvíle jsem nenáviděl všechno, co bylo německé. Nenáviděl jsem němčinu, německé výrobky. Jenže tomu stejně neunikneš. Třeba auto jsem záměrně kupoval americké. Forda Cortinu. Zaplatil jsem ho, byl jsem na něj hrozně pyšný a ten prodejce pak otevřel motor a říká: „Podívejte, jaký to má skvělý ekonomický motor…“ Byl německý. Mě mohl trefit šlak.

Nechal jste si ho?

Musel jsem, už bylo zaplacené.

A jak to dopadlo s Němci obecně?

Nedávno nás do Německa pozvala organizace Aktion Sühnezeichen. Organizují pobyty mladých Němců na místech, kde nacisté páchali největší zločiny. Byli i v Treblince a viděli tam moji knížku. Dozvěděli se, že žiji, a pozvali mě se ženou na besedu. Zorganizovali výstavu mých soch o Treblince. Putovala po Německu celý rok, byla na nejrůznějších místech. Tehdy jsem změnil na mladou generaci Němců názor. Nejdřív jsem se jich lekl. Když přicházeli na moji výstavu, byli takoví divní, s barevnými vlasy. Ale sedli si na zem a se zájmem poslouchali. To na člověka zapůsobí. S lidmi z Aktion Sühnezeichen jsme se opravdu sblížili. Když jsme se loučili, moje žena se rozplakala a říká: „To je hrozné. Já jsem se do vás zamilovala a sama sobě to nemůžu odpustit.“

Víte, na fasádě izraelské ambasády v Berlíně, kterou navrhla moje dcera, je šest symbolů. Připomínají šest milionů Židů zavražděných během holocaustu. Z boku je však ještě jeden symbol. Taková stěna. To má být symbol otevření nové etapy historie. Navázat nové vztahy, ale pamatovat na to, co bylo.

Autor je stálým zpravodajem
České televize ve Varšavě.

Samuel Willenberg
Samuel Willenberg • Autor: Martin Kučmin

Samuel Willenberg (90)

Narodil se v polské Čenstochové jako dítě ze smíšeného manželství. Otec byl Žid, matka Ruska, která konvertovala k židovství. Po vypuknutí druhé světové války bojoval v polské armádě a byl zraněn. Na podzim 1942 byl jako Žid transportován do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde byli všichni Židé okamžitě po převezení usmrceni v plynových komorách. Výjimku tvořila hrstka náhodně vybraných, kteří pomáhali s fungováním tábora a měli být popraveni až později. To se týkalo i Willenberga. V srpnu 1943 se Willenberg zúčastnil ozbrojeného povstání v Treblince, díky kterému zhruba dvě stě vězňů uprchlo. Několik desítek z nich – včetně Willenberga a českého Žida Richarda Glazara – se dožilo konce války. Samuel Willenberg se zúčastnil varšavského povstání v létě 1944 a za mimořádnou odvahu dostal po válce polské vyznamenání Virtuti Militari. V roce 1950 emigroval do Izraele, kde žije dodnes. Jeho žena Ada Lubelczyková prožila válku jako židovské dítě ve varšavském ghettu a konce války se dočkala jen díky pomoci polských odbojářů. V Izraeli se jim narodila dcera Orit, dnes známá izraelská architektka. Samuel Willenberg napsal knihu vzpomínek Povstání v Treblince, je také výtvarník a sochař. Treblinka přestala záhy po povstání fungovat a stopy po ní nacisté zahladili. Svět se o ní dozvěděl až zásluhou svědků, jako je Willenberg.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte