Kultura Knihy

Říše znaků

Roland Barthes: Říše znaků
Roland Barthes: Říše znaků • Autor: fra

Český zájem o Barthesovu literární teorii se projevil už v šedesátých letech. Od devadesátých let je překládán vytrvale a dobře, takže dnes je v češtině k dispozici valná část jeho díla. Nicméně těkavý a přerývavý typ jeho myšlení znemožňuje rozhodnout, které z jeho knih jsou vlastně ty nejpodstatnější. V Barthesově díle si čtenář spíše vybírá jako z bufetového stolu, než že by se mu servírovaly předkrmy, hlavní chody a dezerty. I zdánlivě drobné práce mohou nabízet více než rozsáhlé knihy. A takovou „drobnou“ prací je i nyní česky vydaná Říše znaků.

Reklama
Reklama

Název může zavádět; je-li použit autorem, který patří ke klíčovým osobnostem sémiotiky, tedy teorie o fungování a významu znaků, vytváří dojem, že půjde o výklad řádu znakové „říše“.  Barthes tu ale píše „pouze“ o Japonsku. Navštívil je v roce 1966, v době, kdy věřil v systémově uspořádané exaktní myšlení, jež v té době nabízel strukturalismus. Říši znaků vydal o čtyři roky později a zážitek s japonskou kulturou tu prezentuje jako zjevení, které ho posunulo opět ke zcela jiným způsobům myšlení. Kniha rozhodně není akademickým cestopisem. Japonsko, o němž mluví, není existujícím předmětem. Je imaginární, je obrazem, se kterým chce pracovat. Japonsko „nefotí“, ale naopak se nechává oslnit jeho záblesky, jež ho uvádějí do nové polohy psaní.

Barthes se už v polovině padesátých let věnoval významu každodenních předmětů (jídlo, pití, novinové fotografie), ale také postupům dobové reklamy či politické propagandy. Tehdy z toho vznikla kniha Mytologie (1957, česky 2004), v níž ukazuje, jak se moderní západní společnost snaží kontrolovat a omezovat významy tak, abychom vnímali jen přesně to, co slouží komerčním nebo politickým cílům těch, kdo sdělení vyrábějí. Ukazuje, jak opakování ustálených významů vytváří dojem přirozenosti; jazyk nám říká, že takhle to prostě je.

V Říši znaků se chce od svazujícího dědictví konkrétní kultury a jazyka oprostit. V evropských jazycích je podmět ve větě základem; v japonštině Barthes vidí upozadění podmětu, jeho rozpouštění do „veliké prázdné obálky slov“. A tento rys pak domýšlí směrem k vítané představě oproštění se od našich subjektů a subjektivity vůbec. Namísto obdivu k soudržnému „já“ nachází v orientálních jazycích a způsobech myšlení slovesa bez podmětu. To jej inspiruje k představě myšlení bez povinnosti stále formulovat stav poznání jevů a věcí. Když reflektuje otázky kolegů, jak si v Japonsku „poradil s tou jejich řečí“, napadá ho, že i taková otázka je evropská – naše představa komunikace se zakládá na tom, že je nutné si pořád sdělovat vše, co se poddá významotvorné formulaci. Zvykli jsme si vnímat svět z hlediska, co z jednotlivých jevů vyplývá a jak to či ono co nejpřesněji a trvale pojmenovat. Krása Japonska naopak spočívala v možnosti pobývat „v mezeře“, v prostoru zbaveném významu a povinnosti vyslovovat smysluplná tvrzení. Japonsko se mu jeví jako země kultury náznaku, provizorního tahu štětcem, který může být kdykoli pozměněn. Namísto evropské esence nachází formu či gesto. Jazyk, který nezná, jej nesvazuje, neredukuje ho na loutku, jež vykonává to, co mu jazyk říká, aby dělal a vnímal.

Podobně jako v Mytologiích si Barthes všímá jídla a jeho konzumování. Hůlky mu evokují malá ukazovátka; vyžadují rozhodnutí, co a jak naberu. Vedou tedy k většímu soustředění na pokrm. Vidlička a nůž fungují jako predátorské nástroje na  dobytou kořist. Hůlky podporují opatrné rozplétání a rozebírání; jsou nástrojem nadzvednutí a přenášení. A obdobně komentuje i další kulturní rozdíly, divadlo bunraku, básně haiku či absenci názvů ulic: bezejmenný prostor si žádá nikoli abstraktní schematizaci (mapu), ale konkrétní zkušenost chůze či pohledu.

Barthes orientální kulturu neanalyzuje, nehledá dobré a špatné stránky, jak si to osvojil koloniální přístup. Chce být okouzlen, otevřít se výrazně exotickému prostoru, aniž by řešil, co si přivlastňovat či použít do multikulturní syntézy. Říše znaků není knihou o tom, co je v Japonsku. Je knihou o tom, co chybí Evropě. I čtyřicet let po napsání vyznívá tento nostalgický pocit velmi intenzivně.

Autor je literární teoretik.

Roland Barthes: Říše znaků
Přeložil Petr Zavadil, Fra, 168 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte