Ne až zítra. Hned

Máte nějaký zvlášť nepříjemný úkol, který stále odkládáte?

Když něco takového mám, rozdělím si to na tři menší úkoly a v tu chvíli není problém udělat aspoň něco z toho. Když jsem chtěl napsat knížku, dal jsem si mezi svoje úkoly na další den vždycky „napsat dva odstavce“. Kdyby tam bylo „napsat knihu“, asi bych ani nezačal.

Proč vlastně lidé svoje úkoly odkládají?

Nejrozsáhlejší metaanalýza všech výzkumů o prokrastinaci prokázala, že hlavní příčinou je ztráta takzvaných seberegulací. Seberegulaci vysvětluji na příkladu Spejbla a Hurvínka. Spejbl říká Hurvínkovi: „Hurvajs, musíš si umět poručit.“ A Hurvínek mu odpovídá: „Což o to, já si poručím, ale neposlechnu se.“ Seberegulace je schopnost poručit si a poslechnout se. Vychází to z toho, že člověk si řekne: „Fajn, teď vstanu a něco udělám, třeba půjdu běhat.“ A vstane a jde běhat. Když se člověk neposlechne a jde místo toho dělat něco jiného, vzniká prokrastinace. Seberegulace je závislá na vůli a dobrá zpráva je, že podle výzkumů je vůle trochu jako sval a dá se posilovat.

Píšete také, že vůle se dá posilovat tím, že se člověk dobrovolně vystaví nějakému nepohodlí.

Vycházím ze studií amerického profesora Philipa Zimbarda ze Stanfordu, který se zabývá výzkumem hrdinství. Podle něj se hrdinou stává člověk, který dokáže opouštět svoji komfortní zónu. Stačí i malý trénink, třeba to, že si člověk ráno dá studenou sprchu, což mu je nepříjemné. To není samozřejmě nic tak podstatného. Ale tím, že si člověk zvykne opouštět komfortní zónu, může to udělat i příště, až o něco půjde. Například zastavit u nehody, u níž nikdo jiný nezastaví, protože všem ostatním je to nepříjemné a nepohodlné.