Osudný den v Krkonoších

O velikonočních svátcích během lyžařského závodu na hřebenech Krkonoš 24. března 1913 zahynuli sportovci Václav Vrbata a Bohumil Hanč. K 110. výročí této události připomínáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak zároveň v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Až do konce března si nás navíc můžete předplatit se slevou. Získáte tak nejen týdeník v digitální či papírové podobě a možnost číst si texty na našem webu, ale zároveň i přístup do celého archivu Respektu, v němž najdete i tento text.

Zdánlivě bezpečná krajina nejpopulárnějších českých hor je ve skutečnosti fatálně zrádná. Připomíná nám to tragédie, která se odehrála v samém srdci Krkonoš. Proč vlastně před sto lety Hanč s Vrbatou nedoběhli domů?

Všem dochází, že tohle je definitivní konec. Nepomáhá tření zmrzlého těla ani masáž srdce, na stole v Labské boudě leží bezvládná mohutná postava. Hoteliérka Erlebachová přináší z komory bílé prostěradlo a ručníky, do kterých závodníci svého kolegu zabalí. Pak ho ještě omotají vlněnou pokrývkou a nohy a hlavu obloží pytli, aby se mrtvola nepoškodila při poslední cestě, která ji čeká.

Bohumil Hanč ji nesčetněkrát prošel pěšky i projel na lyžích, teď se ale z hřebenu Krkonoš do Vítkovic poveze na saních. Do márnice ho smutný průvod dopraví ještě v noci, od osudného závodu uběhne teprve pár hodin. Ráno pak Hanč uložený v rakvi doputuje do sokolovny v Jilemnici. Neleží tu ale sám. Vedle něj stojí rakev s druhou obětí včerejší vichřice. Místonáčelník mříčenského Sokola Václav Vrbata byl posledním člověkem, který viděl Hanče stát na nohou. A Hanč byl zase poslední, kdo viděl živého Vrbatu.

Co se mezi nimi na vichřicí bičovaném hřebenu jen pár set metrů od bezpečného tepla Labské boudy odehrálo, zůstává už sto let záhadou. Jisté je, že jejich příběh je dodnes fascinujícím svědectvím o lidské odvaze a zároveň nevyzpytatelnosti zdánlivě nevinných kopců obklopujících nejvyšší horu této země. Jak to nad Hančovou a Vrbatovou rakví při pohřbu pronesl na jaře roku 1913 průkopník lyžování v Čechách Jan Buchar: „I božsky krásná příroda našich hor dovede býti hrůzná, zlá, ukrutná.“

Ať to frčí!

Život v Krkonoších se až do konce 19. století dělí na dvě období. V horách na hranici Rakouska-Uherska vybavených hustou sítí hřebenových bud se v teplých měsících potkávají lesníci, chalupáři, sběrači bylin, pastevci i turisté české a německé národnosti. Když ovšem do Krkonoš přijde sníh, území je prakticky odříznuto od okolního světa a ponoří se do zimního spánku uzavřeného mezi stěny roubenek. Krkonoše jsou – podobně jako Šumava – divočinou, v níž je kdykoli možné zemřít. Proto je lepší vůbec nevycházet ven.

V roce 1892 se ale místní svět radikálně mění: do hor dorazí první lyže. Pro své lesníky je ze Skandinávie nechává přivézt správce jilemnického panství hrabě Jan Nepomuk Harrach, pro žáky  malotřídky další páry objednává od vídeňské firmy Thonet učitel z Dolních Štěpanic Jan Buchar. Podkrkonošští koláři a truhláři podle prototypů vyrábějí vlastní lyže. Jednoduché náčiní z ohoblovaných, vpředu zahnutých prken připevněné k nohám řemínky se tu rychle zabydluje, a když Buchar v Jilemnici založí spolek Ski, šíří se sláva lyží i na hřebeny.

Soutěživost dojíždějících Pražanů (v čele s vůbec prvním českým lyžařem, zakladatelem Bruslařského klubu Josefem Rösslerem-Ořovským) a horalů se poměřuje na pionýrských závodech. Pod jilemnickým klubovým heslem „Ať to frčí!“ se v Krkonoších pořádají rychlostní, vytrvalostní i „krasojízdné“ soutěže. Na přelomu století už je na lyžích dobyta Sněžka. Lyžování je populární i mezi německými osadníky, kteří si ve stejné době zakládají vlastní dílny, vlastní spolky a vlastní závody (podle některých pramenů leckdy ještě dříve než Češi).

Svaz lyžařů v Království českém se v roce 1905 rozhodne v Krkonoších uspořádat přelomový vytrvalostní podnik. Trať závodu na 50 kilometrů vede z Vysokého nad Jizerou do Jilemnice. Pořadatelé si uvědomují, že lyžaře může při překonávání hřebenů čekat cokoli, proto závod vypisují jako „turistický“: 40 kilometrů jedou sportovci spolu a pomáhají si ve vyšlapávání trasy, kontrolními body jsou boudy a hostince, kde každý dostane razítko a občerstvení. Závodit na vlastní pěst se smí až v posledních deseti kilometrech.

Atmosféru expediční premiéry popsal její vítěz Josef Kraus v knize Miroslava Rampy Na hřebenech vichřice: „Nahoře na Krakonoši nás chytla vánice, jeden nevěděl o druhém, neznali jsme cestu. Shlukli jsme se tedy do houfu a čekali na Rösslera-Ořovského. Ten měl s sebou kompas a podle něho určil, kudy se dáme. Šťastně jsme našli tyče a podle nich sjeli dolů do Míseček. Nahrnuli jsme se do chaty, každý si rozbalil raneček a dal se do jídla. Některým se z toho tepla do té metelice už nechtělo a zůstali tam.“ Kraus si dá na posilněnou koňak a vyrazí do Jilemnice. Dorazí do ní 11 a půl hodiny od startu. Když pořadatelé podle jeho vyprávění změří trasu, vyjde jim, že jezdci nakonec ujeli přes 60 kilometrů.

Start na Sněžce

Při druhém ročníku závodu na scénu vstupuje devatenáctiletý Bohumil Hanč. Benecký rodák, člen jilemnického Ski klubu, vyučený zedník a tkadlec ověnčený vavříny z několika juniorských soutěží. Start je odvážně přesunut na Sněžku, cílem je opět Jilemnice. Vítězný Hanč si dává pozor, aby si jezdci znovu nezajeli, a výsledný čas stlačí na osm hodin. Suverénně vyhrává i následující dva ročníky. K 50 ujetým kilometrům je ale vždy nutné přičíst ještě vzdálenost, kterou účastníci závodu urazili na start. Hanč a ostatní na něj docházejí po svých, v případě jeho chalupy v jilemnickém Hrabačově to na Sněžku dělá nějakých 25 kilometrů.

Strastiplnou cestu k samotnému startu popsala ve Věstníku krkonošském první ženská účastnice závodu Anna Hanušová ze Sokola Mrklov, malé osady na svazích u Benecka: „Vylézali jsme po čtyřech, lyže při zemi před sebou posunujíce. Kolega Rath poznal můj zoufalý zápas a přes moji vůli vzal mé lyže. S vypětím všech sil dostali jsme se konečně na vrchol Sněžky.“ A pak se teprve může začít závodit. Jméno Rath je pro náš příběh klíčové. Pomoc vysílené soupeřce totiž není zdaleka nejšlechetnější kousek, kterým tento lyžařský přeborník přispěje k historii Krkonoš.

Hanč se v prvním desetiletí 20. století stává bezesporu nejlepším českým lyžařem. V Krkonoších, na Šumavě, v Krušných i Jizerských horách vyhrává jeden mistrovský závod za druhým, v saském Annabergu mezinárodní konkurenci porazí s takovým náskokem, že ho pořadatelé podezřívají ze zkrácení tratě. Protest stáhnou, když jim nabídne, že výkon hned zopakuje. Na lyžích v zimě tráví veškerý volný čas. V oblíbených krasojízdách publiku předvádí dokonalé kristiánky a telemarky, zájemce o lyžování učí jako instruktor, na závody vyráží i během tříleté vojny, kdy si na ně bere dovolenou.

Několikrát se na nich střetne s již zmíněným kolegou Emmerichem Rathem. Rodák z Broumova a pražský Němec je typickým příkladem širokého sportovního rozkročení, které na začátku minulého století ve vrcholovém sportu panuje. Přesvědčený vegetarián v druhém ročníku krkonošského padesátikilometrového závodu skončí druhý za Hančem, v létě běhá vytrvalostní tratě, boxuje, během vojny se stává přeborníkem v chůzi s plnou polní: s třicetikilovou zátěží a puškou vyhraje čtyři ročníky prestižního padesátikilometrového závodu kolem Berlína. Mimořádně vyvinutý atlet dvakrát reprezentuje Rakousko-Uhersko na olympiádě. V Londýně v maratonu a chůzi na deset kilometrů, ve Stockholmu v maratonu a přespolním běhu: není to žádný šampion, ale nikdy neskončí hůř než ve třetí desítce.

Zatímco sudetští Němci se s Čechy na horských závodech neradi poměřují a raději si pořádají vlastní soutěže, pražskému Němci jeho spolek starty s českou konkurencí povoluje. S Hančem se má Rath na lyžích znovu utkat v roce 1913 při osudovém ročníku běhu na 50 kilometrů v Krkonoších.

Přemlouvání

Lyžování už je na takové úrovni, že se pořadatelé rozhodnou podnik poprvé uspořádat jako rychlostní závod od začátku do konce. Jezdci poběží v časových rozestupech, a aby se nevysilovali příchodem ke startu, budou vyrážet od Labské boudy, kde před závodem přespí. Cíl je po třech hřebenových okruzích vytyčených pomocí fáborů a kontrolních stanovišť v Mísečkách. Lyžaři budou pod lékařským dozorem.

Profesionálně připravený závod přiláká i Němce. Z Jizerských hor přijede jejich šampion Oswald Bartel, z Prahy Rath, který se ovšem tentokrát se svým oddílem nepohodne a pod pseudonymem Franz Walter reprezentuje berlínský Sport-Club. Čechy reprezentují za Prahu Josef Scheiner a Karel Jarolímek, za Jilemnici Josef Feistauer. Českým želízkem v ohni je pochopitelně Hanč, který si v únoru ve Vysokém nad Jizerou vyjel titul „mistr Krkonoš“. Jenže Hanč s přihláškou na vrcholný podnik sezony váhá.

Šestadvacetiletého chalupníka čekají mistrovské zednické zkoušky a jeho žena Slávka je v osmém měsíci těhotenství. Jejich první dítě umřelo krátce po narození a Hanče strachující se manželka vyzývá, ať se závody skončí a raději se věnuje domácnosti. Závodník souhlasí a přihlášku si nepodá. Za Hančovou proto vyrážejí zástupci jilemnického spolku Ski v čele s Janem Bucharem. Neuspějí. O to víc zesílí svůj tlak na Hanče, aby přece jen startoval. Hrozí, že bez něj Češi v prestižním souboji s německou konkurencí neuspějí.

Hanč nakonec nátlaku ustoupí: v neděli 23. března 1913 vyrazí s lyžemi na ramenou z Hrabačova na jednadvacetikilometrovou túru směr Labská bouda, odkud má druhý den na Velikonoční pondělí vyrazit na svůj životní závod.

Nalehko

Na Labské ráno panuje optimistická nálada. Teploměr ukazuje osm stupňů nad nulou, mraky prosvítá slunce a vzduch z podhůří na hřebeny přináší vůni blížícího se jara. Pořadatelé kvůli obavám z rychlého tání sněhu posunují start z osmi hodin na sedmou. Závodníci si v archaických dobách vrcholového sportu musí vystačit bez servismanů, sponzorů, diváků, médií i finančních odměn. Běží se na vlastní pěst o prestiž a upomínkové ceny (poprvé v historii je ovšem k dispozici lékař). Po prohlídce závodníci v půlminutových intervalech vybíhají na trať.

Hanč je tak jako ostatní oblečen nalehko v košili a kalhotách, rukavice, kabát a čepici nechává na boudě. Volí ostré tempo, ve kterém ho po hodině nezpomalí ani déšť. Za další hodinu déšť střídá sněžení; poryvy větru a prudký pokles teploty naznačují, že sem nečekaně dorazila studená fronta.

V čele se zpočátku drží Bartel, během horšícího se počasí ho Hanč předjede, mine ale kontrolní bod Violík nedaleko Sněžných jam a musí se vracet a dohánět ztrátu. První kolo dokončuje u Labské boudy znovu v čele závodu. Tady mají závodníci dostat občerst­vení, v 9.40 je ale ještě nikdo nečeká, pořadatelé neodhadli, že se pojede tak rychle. Hanč pokračuje bez odpočinku, protože k boudě už se blíží Bartel. Nevezme si ani rukavice. V tu chvíli už ze závodu odstoupil Rath kvůli odřeným nohám, stejný osud potkává Jarolímka. V 10.20 na hřebeny doráží sněhová vichřice.

Hanč zrovna stoupá k Vysokému Kolu. Promočené jarní oblečení mu přimrzává k tělu, Bartel v kopci závod vzdává a vrací se na Labskou. Feistauerovi pronásledujícímu Hanče rovněž docházejí síly a nedaleko Sněžných jam omdlévá. Najde ho německá chatařka, přivolá pomoc a společně táhnou Feistauera do boudy. Vzdává také Scheiner a Hanč je jediný, kdo v závodě pokračuje. Po hřebenu oddělujícím Rakousko-Uhersko od Německa sjíždí k Nové Slezské boudě, kde od rozhodčího dostává rukavice a citron pro dobití energie. Počasí je čím dál horší. V nulové viditelnosti, promrzlý a smýkaný větrem přijíždí Hanč pár minut před polednem znovu na Violík.

Rath nachází Hanče v deliriu. Závodníka si bere na záda a skrz závěje se s ním brodí na Labskou.

Neví, že kromě něj už všichni vzdali. V ohlušující vichřici na něj tuto fatální informaci křičí kontrolor Vajna, kolem kterého mimo Hanče v druhém kole závodu nikdo neprojel. Hanč ale volání ve vánici neslyší a vydává se směrem k Harrachovým kamenům. Mrznoucí Vajna se zachraňuje sjezdem k Labské boudě, kde nachází všechny kontrolory i odpadlé závodníky natírající si olejem omrzliny. Nikdo si nepřipouští, že nedaleko boudy právě sportovní drama směřuje k vrcholné tragédii.

Všichni předpokládají, že zkušený horal Hanč dokončí druhé kolo a v jednu hodinu dorazí na Labskou boudu pro křišťálový džbán kovaný stříbrem jako závodník s největším počtem ujetých kilometrů. Pohár Hanč skutečně dostane. Ale až po své smrti.

Hrozný dojem

Když Hanč na boudu nepřijíždí ani v odhadované rezervě, ředitel závodu Fischer se ho rozhodne jít hledat. Do kvílících hor zahalených v mlze a sněhu s ním vyrážejí odpočatí Rath s Jarolímkem. S nepochopitelnou odvahou vyjedou do vánice každý sám: Fischer sjede až do Míseček, kde doufá, že Hanče najde, protože to je nejrychlejší úniková cesta z hřebenů. Jarolímek se po neúspěšném hledání vrací na Labskou.

Rath ve 13.45 přijíždí na Zlaté návrší. Nachází zde Hanče ležícího v deliriu. Závodník cosi mumlá, Rath sobě i Hančovi sundavá lyže, bere si kolabujícího kolegu na záda a po pás ve sněhu ho vleče skrz kleč na Labskou. Nevidí na cestu, tyčové značení se mu ztrácí v mlze, skrz řev větru není slyšet ani hukot blížícího se Pančavského vodopádu. Na hraně známé častými lavinami hrozí, že se oba kdykoli mohou zřítit do hlubin Labského dolu. Rath vyvine neuvěřitelnou sílu a s Hančem na zádech se během pár minut závějemi probrodí osm set metrů. K boudě zbývá už jen kilometr. Hanč mu ovšem neustále padá na zem, chůze se zpomaluje a Rathovi dochází, že sám včas umírajícího na boudu nedostane.

„Složil jsem Hanče k tyči a spěchám nazpět pro své lyže. Tryskem letím z Krakonoše, u Hanče se ještě jednou zastavím. Vydrž, prosím tě, pomoc tu bude hned. Trochu mu třu ztuhlé tělo a posazuji ho zády proti větru. Jak ho opouštím, zdá se mi, že se dá ještě zachránit, pokouší se po všech čtyřech lézt směrem do kopce. Pořád nesouvisle blábolí, takže na mě dělá hrozný dojem,“ vzpomínal později Rath na poslední chvíle Hančova života.

Ve 14.30 Rath přijíždí na Labskou. Stačí ostatním říct, kde Hanče nechal a hroutí se v bezvědomí k zemi. Jarolímek si znovu připíná lyže a s kolegy se se saněmi vydává za Hančem. Leží tváří ve sněhu, rty křečovitě svírá píšťalku a vůbec nereaguje. V 15.10 ho záchranná výprava přiváží na Labskou, do úst mu lijí koňak, třou ho, masírují. Lékař po chvíli konstatuje, že ochrnuté srdce už nikdo znovu nerozeběhne.

Závodníci nechtějí věřit, že „mistr Krkonoš“ právě našel v milovaných horách smrt. Navíc nechápou, jak to že má mrtvý na sobě kabát a čepici. Když ho naposledy komisař Vajna viděl u Violíku, byl jen v košili a po cestě už nebyla žádná bouda, kde by si Hanč mohl věci půjčit. Rath ho přesto našel v teplém oblečení. Znamená to jediné: Hanč musel na trati někoho potkat, kdo mu věci dal. A ten někdo musí být bez kabátu stále venku na mrazu a akutně tedy potřebuje pomoc.

„Osud mi nepřál, abych zachránil život přítele, lyžaře tak milého.“

Neznámého se vydává hledat další výprava. Jako první k němu dorazí její člen Havelka: „Byl jen v tenkém svetru, měl obyčejné tmavé civilní kalhoty a boty. Snažím se ho obrátit. Jeho obličej je voskový. Cítím, že jeho ruce jsou ztuhlé a nelze je ohnout v loktech.“ Mrtvého lyžaře nikdo ze závodníků nezná. Celé jim to přijde jako zlý sen: mrtvola leží u lyží, které na Zlatém návrší zbyly po Hančovi. Když odtud Rath před chvílí odjížděl, po nikom tu nebyly ani stopy.

Výprava mrtvého naloží na saně a vyrazí rychlejší cestou na Mísečky. Bizarnost situace završí příchod ředitele závodu Fischera, který se od Míseček vrací zpátky na hřebeny. Dole v boudě se totiž od německého podomka dozvěděl, že prý na Zlatém návrší seděl vysvlečený člověk a cosi na něj česky volal. Fischer logicky předpokládá, že musí jít o Hanče, a spěchá znovu do nitra hor. Když cestou potká Havelkovu výpravu, myslí si, že na saních leží Hanč, kterého jeho přátelé našli právě na Zlatém návrší. Překvapeně se ale dozvídá, že Hanč už je dávno mrtvý na Labské.

Identita druhého mrtvého zůstává neznámá až do druhého dne. Ukáže se, že jde možná o jediného diváka závodu a Hančova blízkého přítele Václava Vrbatu.

Bloudění ve spirále

Co přesně se na hřebenech po onu hodinu a tři čtvrtě, kdy Hanče nikdo neviděl, událo? Pravděpodobná verze zní takto: Vysílený Hanč u Harrachových kamenů potkává Vrbatu, který zrovna dorazil na hřebeny z Mříčné u Jilemnice, aby přímo na trati povzbudil svého kamaráda. Také Vrbatu zaskočilo špatné počasí. Nečekané setkání nabízí možnost, že oba společně bezpečně sjedou z vrcholků do Míseček, kde není po vichřici ani památky. Hanč se ovšem rozhodne, že bude pokračovat v závodě, a chce vyrazit na druhou stranu na Labskou boudu.

Vrbata mu alespoň vnutí svůj kabát a čepici. Loučí se s Hančem, který rychle odjíždí, a sám se vydává směr Mísečky. Na pláni nad Velkou Kotelní jámou ale zabloudí, krouží sněhem ve spirále a nemůže najít cestu. Mezitím Hančovi pár set metrů od jejich setkání selže srdce. Když ho najde Rath, nemá Hanč sílu mu ani říct, že někde kousek za ním jede ještě Vrbata. Po Hančovi zbudou na pláni jen lyže, ke kterým po chvilce neuvěřitelnou náhodou z posledních sil dorazí Vrbata. Hledá u nich svého přítele a pak zkolabuje. Kdyby sem přijel jen o pár minut dřív, Rath by našel oba umírající kamarády.

Když na Zlatém návrší svítí slunce, zdá se popsané drama nepochopitelné. Od místa neštěstí je přehledně vidět celý okruh tratě jak na dlani, na Mísečky je to z kopce pár minut, na Labskou boudu po rovině jakbysmet. Stačí ovšem, když se zatáhne, a náhorní pláň se promění ve zrádné nepřehledné pole obepnuté strmými srázy, v němž člověk může velmi snadno kroužit stále dokola od strže ke strži. Zvlášť když tak jako Hanč s Vrbatou přecení své síly a dostane se na hranici totálního vyčerpání.

Emmerich Rath den po tragédii do pamětní knihy na Labské boudě napíše: „Dnes ráno v 9 hod. postavil jsem kříž zhotovený z lyže na místě, kam jsem přítele Hanče dopravil na zádech. Bude mi to smutná upomínka, neb osud mi nepřál, abych zachránil život přítele, lyžaře tak milého. Čest jeho památce.“ Na Hančův pohřeb na jilemnický hřbitov dorazí sedm tisíc lidí, kteří poté pohřbí i Vrbatu v Mříčné. Kondolence přicházejí z celého světa. Na těhotnou vdovu se vypisuje charitativní sbírka, v dubnu se jí narodí syn Bohumil. Je slabý na srdce a má od matky zakázáno vyrážet do hor.

V roce 1922 je Rathův provizorní kříž nahrazen malou kamennou mohylou s nápisem „MISTR HANČ – † 24. 3. 1913 – 50 km“. O tři roky později je pak přímo na místě kolapsu obou horalů vztyčena velká mohyla, na jejíž desce je připomínán i Vrbata. U ní se v březnu 1938 při příležitosti pětadvacátého výročí tragédie sejdou její všichni žijící účastníci včetně Ratha a Bartela. Krátce nato ovšem přichází Mnichov, Krkonoše s významnou částí podhůří jsou připojené k Německu a mohyla je kvůli českému nápisu zničená fanatiky. V té chvíli začíná žít celý příběh druhým životem.

Po válce se Hančův souboj s německým závodníkem Bartelem začíná vykládat jako ryze nacionální soupeření o „české“ hory.Legendu pomáhá vytvářet pamětník Jarolímek. Hančův spolunocležník na Labské si vzpomene, že závodník večer před závodem pronesl, že by raději padl, než by nechal vyhrát Němce. Mýtus se od roku 1956 nezadržitelně šíří spolu s filmem natočeným podle novely Františka Kožíka

Synové hor.

V něm se Hanč v podání herce Josefa Beka stává idealizovaným vůdcem českého boje proti německému útlaku. Rath je ve filmu vydáván za „Prušáka“ a nesmyslně se Hančovi představuje vojenským sklapnutím podpatků (ve skutečnosti se dobře znali). Hanč je ve svém spravedlivém zápase natolik uvědomělý, že zatímco Bartel mu odmítá uvolnit stopu, sám německému soupeři v nouzi půjčí náhradní řemínek od vázání. Zato Rathova obětavost při sebevražedném hledání Hanče je ve snímku zcela potlačena.

Výhra nad Němci

„Hanč měl přirozenou touhu vyhrát. Bylo mu přitom úplně jedno, jestli byl soupeř Čech nebo Němec,“ říká k tomu ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec. Osudovým závodem se šéf sbírky věnované počátkům lyžování v Krkonoších profesně zabývá už řadu let. „Jazyková hranice byla v horách dost ostrá. Pochopitelně že o národnostní emancipaci šlo v takovém prostředí i lyžařům. Ale na rozdíl třeba od Sokola nebyla jejich prvotním cílem,“ dodává Luštinec v expozici před zlomkem původní tabulky označující místo Hančovy smrti a medailí „Mistr Krkonoš“, kterou si Hanč v roce 1913 odvezl z Veselého nad Jizerou.

Mezi českými a německými lyžařskými spolky v národnostně vyhrocené atmosféře těsně před první světovou válkou pochopitelně existovalo napětí. O hladké spolupráci nemohla být řeč a závodníci si vzájemně bojkotovali účast na jednotlivých podnicích. V horách ale platilo pravidlo, že národnostní spory končí tam, kde je potřeba společně vzdorovat extrémním podmínkám. V tom byl zásadní rozdíl oproti jiným částem Sudet, kde se vzájemná nevraživost projevovala mnohem otevřeněji. Pamětní knihy z Labské boudy tak zaznamenávají večery, kdy dorazili čeští lyžaři mezi dominantní německé osazenstvo a přes počáteční pnutí večer zakončili společným zpěvem českých a německých národních písní.

Také když se z Němců po vzniku Československa stává národnostní menšina, nepanuje mezi lyžařskými spolky obou etnik žádné velké drama. Sudetoněmečtí lyžaři dokonce odmítnou přijmout „árijský paragraf“ vnucovaný jim militantním Německým turnerským svazem v Československu (po Sokolu druhá největší tělovýchovná organizace první republiky), jenž by z jejich řad vyloučil všechny „Neněmce a Židy“.

Celá galerie

Po nástupu Hitlera k moci se ovšem šovinismus přenáší i na hory. Německé lyžařské oddíly jsou začleněné pod zmíněné turnerské svazy, které má v rukou Konrad Henlein. Ze sportovních spolků Henlein rychle vytvoří polovojenskou organizaci usilující o přičlenění pohraničí k Německé říši. Československá armáda na hřebenech Krkonoš buduje pás železobetonového opevnění. To je ale po Mnichovu k ničemu a starousedlíci houfně utíkají či jsou vyháněni do vnitrozemí; odstoupením pohraničí republika přichází o 41 lyžařských klubů. Symbolickým ovládnutím hřebenů hor Německou říší je zmíněná destrukce mohyly Hanče a Vrbaty stojící jen pár metrů od opuštěných bunkrů.

Po válce se scény opakují v opačném gardu. Češi boří pomník, který na Vysokém Kole vztyčili koncem 19. století turneři na počest císaře Viléma I., někdejší sousedé jsou vyhnáni (ve Špindlerově Mlýně a Černém Dole je bez soudu popraveno 30 Němců), ve Vrchlabí a Hostinném jsou pro ně zřízeny internační a pracovní tábory. Mění se i hranice: německá musí ustoupit o několik set kilometrů na západ, čímž Krkonoše náhle získávají nového souseda v podobě Polska.

Hrdina bezdomovec

S upravováním hranic se upravuje také historie. Obětí  je i hrdina příběhu z roku 1913: na českého Němce Emmericha Ratha je nutné zapomenout. Odsun se mu sice vyhne díky tomu, že před nacisty v Praze za války ukrýval německého Žida. Nicméně mezi válkami nesmírně populárního sportovce a propagátora trampingu (na Příkopech si otevřel první obchod s výstrojí a výzbrojí pro život v přírodě) čeká smutný osud.

Po únoru přichází o obchod, rok tráví v pracovním táboře a poté se živí jako metař. V roce 1960 mu úřady zakazují vyjet na olympiádu do Říma, kam je pozván Mezinárodním olympijským výborem a kam se ve stále úžasné kondici (se sedmdesátkou na krku zvládá celoživotní vegetarián, abstinent a nekuřák závod Běchovice–Praha za necelou hodinu) chystá dojet na kole. Rath se stěhuje z Prahy za bratrancem do rodného Broumova, když se s ním pohádá, zůstane jako bezdomovec na ulici. Z ní je přemístěn do domova důchodců, kde právě před padesáti lety, 21. prosince 1962, podlehne infarktu.

„Rathův případ je ostudný. Nemluvilo se o něm kvůli tomu, že byl Němec, i když ze sebe vydal absolutní maximum. Přinesl jedno z nejkrásnějších poselství, že klidně nasadí pro druhého život a všechno ostatní jde stranou. Což ten vypjatý vmontovaný nacionalismus dost popírá,“ říká k tomu ředitel Krkonošského muzea Luštinec. Cení si ovšem toho, že lidé v horách ideologii nalepenou na tragický závod nevzali za svou. „Jilemnický spolek se k tomu vždy hlásil jako k ryze sportovní záležitosti, všichni dobře věděli, že nic víc v tom nebylo.“

V Krkonoších dnes Hančovo a Vrbatovo jméno nesou ulice, louky i návrší. Rathovo jméno se na veřejnost vrací až po revoluci. V Praze po něm pojmenují pasáž, kde měl ve třicátých letech trampský obchod, v Broumově mu odhalí pamětní desku. Krkonošské muzeum v Jilemnici do své expozice po desetiletích opomíjení zahrne i aktivity německých lyžařských spolků.

Příběh z roku 1913 se znovu vrací ke své podstatě. Je svědectvím o obrovské odvaze a přátelství, ale také o přecenění vlastních sil. Koneckonců až se při příležitosti stého výročí závodu poběží po stejné trase 24. března 2013 závod v dobové výstroji a výzbroji, soutěžící kvůli náročnosti tratě a případnému špatnému počasí absolvují jen jedno, pouze sedmnáctikilometrové kolo.