Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Fokus

Polepšený hříšník

K aktuálnímu tématu výpovědi Lance Armstronga odemykáme článek o "jedné dopingové chobotnici svírající svět profesionální cyklistiky"

Jezdec Tyler Hamilton řekl pravdu o dopingové chobotnici svírající svět profesionální cyklistiky

„Lež je jako jed. Vysaje z vás život.“ Muž, který vyřkl tato slova, zcela určitě nečetl eseje Václava Havla, neboť místo čtení knih věnoval většinu svého času jízdě na kole. Přesto i on objevil půvab osvobozujícího „života v pravdě“ a svým doznáním se postavil proti systému, v němž klíčem k úspěchu a bohatství je lež a podvod.

„Teď, když jsem po 14 letech lhaní řekl pravdu, vrátil jsem se do života,“ prohlásil Tyler Hamilton, jeden z nejlepších cyklistů na přelomu století, olympijský vítěz z roku 2004 a bývalý spolujezdec dalšího fenomenálního jezdce Lanceho Armstronga. Letos v září vydal s novinářem Danielem Coylem knihu The Secret Race: Inside the Hidden World of the Tour de France (Tajný závod: skrytý svět Tour de France), v níž podrobně popsal propracovaný systém dopingu, v němž jezdci za pomoci lékařů a manažerů unikali kontrolám a z testů vycházeli „čistí“. Podle deníku The New York Times přináší Hamiltonova zpověď „dosud nejhlubší vhled do problému drog v profesionální cyklistice“, kolem níž se točí miliardy dolarů.

Komentář Martina M. Šimečky k výpovědi Lance Armstronga: Kultura doznání >>

Minulý týden americká protidopingová organizace USADA vydala zprávu o svém vyšetřování Lanceho Armstronga, který vyhrál Tour de France – nejtěžší cyklistický závod na světě – sedmkrát a stal se světovou legendou. Podle USADA to ovšem dokázal proto, že se stal mozkem a šéfem „nejsofistikovanějšího a nejúspěšnějšího dopingového programu v dějinách sportu“.

Hamilton v tom jel s Armstrongem, ale nakonec Pandořinu skříňku letitých lží dokořán otevřel. Proč právě on? Protože měl smůlu. V roce 2004 – měsíc po vítězství na olympiádě – ho testy usvědčily z dopingu. Po letech zatloukání a prohraných soudních sporech padl na úplné dno, klinická deprese, jež ho sužovala od mládí, mu sebrala poslední zbytky sil. A pak pochopil, že jediný způsob, jak se z bludného kruhu dostat, je říci pravdu. V roce 2010 ji řekl vyšetřovatelům, o rok později i televizi CBS v programu 60 minut. A letos vydal zmíněnou knihu, čímž se definitivně zbavil „velkého břemene“.

Obejmout bolest

Tyler Hamilton vyrůstal nedaleko Bostonu, dětství strávil venku na hřištích a v deseti letech měl za sebou už pěknou řádku zranění a zlomenin, už tehdy však vynikal schopností zvládat bolest. Později si tuto vlastnost uvědomil jako velkou výhodu, která ho povede k vítězstvím: „Bolest nemůžete blokovat, musíte ji pevně obejmout,“ napsal ve své knize. Do dějin sportu vešel kromě jiného tím, že celé tři týdny Tour de France odjezdil se zlomenou klíční kostí, a přesto skončil čtvrtý.

Jenže schopnost překonávat bolest, vyčerpání i vlastní limity, kdy „cítíte v ústech pachuť krve“, k velkým vítězstvím pořád nestačila. Když se v roce 1996 dostal do amerického týmu U.S. Postal Service k Lancemu Armstrongovi a poprvé byli pozváni na Tour de France, zažili všichni v týmu šok. „Evropští psi“ – jak nazývali své kolegy za Atlantikem – „překračovali hranice biologie, nic takového jsem předtím nikdy neviděl,“ píše Hamilton.

Slyšel sice něco o amfetaminu a anabolikách, dokonce i o erytropoietinu, tzv. EPO, ale byl v těchto věcech nezasvěceným laikem. EPO byl ve skutečnosti revoluční vynález – tento hormon podporuje produkci červených krvinek, čímž tělu umožňuje účinněji zpracovávat kyslík a razantně zvyšuje jeho výkon. Ve druhé polovině devadesátých let dopingové testy nedokázaly zjistit používání zakázaného EPO jinak než měřením tzv. hematokritu, tedy poměru červených krvinek v krvi, jehož přirozená hranice byla stanovena číslem 50. Hamilton měl tuto hranici někde kolem 43 (Armstrong také), takže užitím EPO ji mohl posunout o 7 bodů, což odpovídalo nárůstu výkonu nejméně o pět procent.


Tři roky jezdil Hamilton v pelotonu Tour de France jako dříč, zatímco skupina kolegů v týmu včetně Armstronga dostávala od manažerů k obědu podivné bílé sáčky, o nichž se nikdy nemluvilo – a Hamiltonovi ujížděli v kopcích nebo v závěrečném sprintu kosmickou rychlostí. Bylo mu jasné, že bez dopingu nemá šanci, a tak jen čekal, kdy dostane nabídku. Lékař Pedro si ho jednoho dne zavolal a nabídl mu pilulku na zotavení, které se říkalo „červené vejce“. Byl to testosteron. Nezaváhal. Vzal si ji jako důkaz, že tým ho uznal za nadějného jezdce a významného člena. O dva dny později se na závodech „něco stalo“. Najednou předjížděl jezdce, na které jindy nestačil.

Tajný závod: skrytý svět Tour de France
Tajný závod: skrytý svět Tour de France • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Až na krev

Pak přišla další nabídka: EPO. Hamilton byl nadšen. Po injekci se „najednou cítíte silný a tváře se vám zbarví zdravě do ruda“. Nebral to jako neférovou výhodu, naopak: konečně mohl soutěžit s těmi, kteří brali EPO, jako rovný s rovnými. Ti, jimž nebyl doping nabídnut nebo ho odmítli, byli odsouzeni skončit v nejlepším případě ve středu pelotonu. V tak náročných závodech, jako je Tour de France, se totiž vinou dlouhodobé extrémní únavy poměr červených krvinek v těle trvale snižuje a bez podpory EPO tak nutně klesá výkon.

Naučil se pravidla: jíst „červené vejce“ jednou za týden a před závodem je vynechat, píchat si injekce EPO pod kůži ve stanovených termínech – a především o tom nemluvit. A když už, tak jen mezi sebou a v kódech. EPO bylo třeba „salsa“, „terapie“ nebo poeticky „Edgar“ (podle básníka Edgara Allana Poea). „Jdu si promluvit s Edgarem,“ vtipkovali kolegové, když si šli píchnout injekci. Edgar se stal neviditelným členem týmu.

Naučil se také pravidlům konspirace. Servisman kol, jemuž říkali Motoman, jim v průběhu Tour de France dodával „Edgara“ jako podle špionážních příruček. Kontroly se totiž zpřísňovaly a po dopingovém skandálu s italským týmem Festina v roce 1998 (v autě týmu našli spoustu zakázaných látek včetně testosteronu i EPO) se staly běžnými prohlídky týmových aut či hotelových pokojů.

Lance Armstrong Motomanovi zaplatil, aby sledoval celou Tour na motocyklu, daleko mimo dosah kontroly, a dostal také tajný mobil. Kdykoli během závodu potřebovali EPO, Lance mu zavolal svým vlastním tajným telefonem, Motoman se zamotal do davu čekajícího v cíli, vložil injekční stříkačky do batohů jezdců v jejich karavanu a zmizel. Oni si pak v karavanu hned po etapě píchli EPO, stříkačky vecpali do prázdných plechovek od koly a hodili do pytle, který pak vynesl manažer – také se vmísil do davu, jenž měl oči jen pro Lanceho Armstronga a nikdo si nevšímal chlápka v tmavých brýlích s batohem na zádech. „Zacházeli jsme s těmi plechovkami, jako kdyby byly radioaktivní,“ píše Hamilton. „Mohly zničit naše kariéry a uvrhnout nás i do francouzského vězení.“ Přesto neměli pocit, že podvádějí, protože podváděli přece všichni, oni jen vyrovnávali své šance.

V roce 1999 Armstrong poprvé vyhrál Tour de France. Začal vydělávat velké peníze a na své si přišel i Hamilton. Dostal nový kontrakt na půl milionu dolarů za rok a dalších sto tisíc, pokud Armstrong opět vyhraje Tour. Celý tým se na podzim přestěhoval do Marseille a cyklisté trénovali jako o život. Hamilton jezdil s Armstrongem a každý jejich trénink byl samostatným závodem. A společně si píchali Edgara a polykali „červená vejce“.

Jak se ale blížila Tour v roce 2000, antidopingové kontroly se zpřísňovaly a hrozba odhalení rostla. Doktor Ferrari – Armstrongův osobní lékař – přišel s geniální myšlenkou. Místo EPO jim nabídl transfuzi vlastní krve, jejíž vliv nelze vystopovat, přitom má stejné účinky jako EPO: napumpuje do těla červené krvinky. Systém byl jednoduchý i složitý zároveň. Dva týdny před Tour odletěli do španělské Valencie, kde jim v privátní nemocnici odebrali půl litru krve. Po jedenácté etapě na Tour, po níž je den odpočinku, odjeli do vzdáleného hotelu, který byl rezervován jen pro ně. Tam je čekaly váčky s půllitrem vlastní krve. Napumpovaní novými krvinkami se cítili, jako kdyby jim do žil natekla zázračná energie. Armstrong vyhrál Tour podruhé.

Život ve strachu

Podobných příběhů je v knize celá řada a Hamilton je popisuje se sebezraňující upřímností. Žil – stejně jako ostatní – v neustálém strachu z odhalení. Dopoval vždy v noci, kdy nechodili kontroloři, a jen takovou dávku, aby byl ráno „čistý“. Když jednou zaklepali na dveře a on si nebyl jist svou krví, lehl si na zem, aby na něj nebylo vidět přes okno a čekal, až odejdou. „Když člověk dával pozor, měl 99procentní šanci, že ho nikdy nechytnou,“ píše.

Lance byl v této disciplíně mistrem. „Byl stále ve střehu“ a kromě toho neustále střežil konkurenci, která také pracovala na nových metodách dopingu. Vyzvídal od jiných jezdců informace za jízdy – peloton byl v tomto ohledu jakýmsi „Facebookem na kolech“. Jednou z novinek byl třeba prášek, který se dal nabrat za nehet, a když byl cyklista poslán na toaletu kvůli vzorku moči, strčil prst do moče a prášek zneutralizoval případné zbytky dopingu. Ani Hamilton však nevěděl, jak je možné, že měsíc před Tour s Lancem na trénincích sváděl vyrovnané souboje, ale o pár týdnů později už jel Lance „jinou ligu“ s výkonem o několik procent vyšším.

Když Lance ucítil v Hamiltonovi konkurenci, vyhodil jej z týmu. To mu však paradoxně prospělo a za dva roky vystoupal s pomocí jiného týmu (a dopingu) na vrchol. A tehdy začal mít opravdu strach. „Dívali jste se někdy do tváře vítězného jezdce? Za jeho úsměvem na pódiu můžete zahlédnout v očích temnou obavu. Obavu, že doktor něco podělal nebo že existují nové testy, jež vás prozradí.“

Tato Hamiltonova obava se naplnila v roce 2004. V čase největší slávy, kdy se stal americkým hrdinou hned po Armstrongovi, to jeho doktor „podělal“, zaměnil vzorky krve a testy Hamiltona usvědčily ze zakázané transfuze.

V tom okamžiku se mohl přiznat, jenže to pro něj bylo nepředstavitelné. Nejen proto, že po těch letech dopování a lhaní si do kapsy byl přesvědčen, že nic špatného neudělal, ale také proto, že přiznání „nedávalo smysl“. Měl si zruinovat život jen proto, že dělal to, co ostatní, na které se však nepřišlo? Jako například Armstrong, který upadl do podezření dokonce dvakrát, ale vždy dokázal lidi z laboratoře přesvědčit, aby testy nechali zmizet?

Hamilton se pokusil bojovat s veřejným míněním. Pořádal tiskové konference a naučil se fráze jako „vždy jsem tvrdě dřel“, „prošel jsem čistý mnoha testy“ a podobně, až svým lžím sám uvěřil. Přesto svůj spor s médii i s americkou protidopingovou organizací USADA, která mu udělila dvouletý zákaz závodění,prohrál, a co hůř, odvrátili se od něj i samotní cyklisté. „Uvědomil jsem si, že jsem byl obětován jen proto, aby cirkus mohl běžet dál, byl jsem vlastně dobrým důvodem pro ostatní tvářit se, že oni jsou čistí.“

Po uplynutí trestu a několika marných pokusech vrátit se do cyklistické mašinerie, kde se ho všichni stranili, se ocitl u konce sil. Bylo mu 37, rozvedl se, utratil milion dolarů za právníky, kteří měli zpochybnit spolehlivost testů, prodal dům, začal pít a deprese na něj zaútočila plnou silou. A pak se rozhodl říct pravdu.

Hrdinové a zbabělci

Hamiltonův příběh je jako z čítanky, nebo spíše přímo jako z Bible, jež vyzdvihuje napravené hříšníky více než ty, kdo pokušení nikdy nepodlehli. Takovým čistým hrdinou byl třeba Christophe Bassons, který jako jediný ve svém týmu odmítl dopovat a v roce 1999 prohlásil, že Tour de France je plná dopujících jezdců. „Nikdo s ním od toho okamžiku v pelotonu nepromluvil, protože Lance na něj ukázal prstem jako na zrádce,“ vzpomíná Hamilton. Bassons druhý den z Tour odstoupil a o rok později, v nejlepším cyklistickém věku 26 let, nadobro skončil a je více méně zapomenut.

A pak je tady ještě samozřejmě příběh Lanceho Armstronga. Nikdy se nepřiznal a jeho nesmiřitelná povaha, díky které dokázal nejen vítězit, ale také stvořit kolosální dopingový systém založený na konspiraci a velkých penězích, mu to zřejmě ani nedovolí. Místo symbolu muže, jenž dokázal díky nezlomné vůli porazit nejen rakovinu, ale i všechny soupeře, se tak zřejmě nadobro stane symbolem největšího podvodu v dějinách sportu. 

Komentář Martina M. Šimečky k výpovědi Lance Armstronga: Kultura doznání >>

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte