Jak zkrotit sopku
Obyvatelé Islandu někdy přirovnávají svůj život k situaci mouchy na kovadlině. Ostražitost musí být všudypřítomná, protože kdykoli může přijít drtivý úder kladiva. Na neklidném kusu horké země v chladném Atlantiku je tím kladivem více než třicet činných sopek. Jejich lidští souputníci se už naučili hrozivé síle vyhýbat a využívat ji. A stát, který se teprve nedávno vzpamatoval z finančního krachu, dnes v bouřlivé přírodě dokonce spatřuje svoji novou naději.
Ingu vize rozžhavené lávy valící se na její rodný dům strašily ve snech celé dětství. Když to pak konečně přišlo, oddechla si. „A bylo to, ta sopka konečně vybuchla,“ říká perfektní angličtinou sympatická blondýna, „teď už víme, jaké to je a že to lze přežít.“ Inga Júlia Ólafsdóttir (27) se sice právě prochází po poli se svěže zeleným mladým ječmenem, za zády má silo a bučící krávy, ale jako farmářská dcerka rozhodně nevypadá. S rovně zastřiženou platinovou ofinou, růžovým lakem na nehtech a v černé minisukni vypadá spíše jako všichni ti „cool“ mladí Islanďané, kteří v Reykjavíku vysedávají po kavárnách. Dojem je to nakonec správný – Inga ještě před dvěma lety členkou onoho městského zástupu byla.
Najít na venkovském statku s kravami dívku s image nezávislé hudebnice, která si oddechne, když začne soptit vulkán, není první překvapení, jež na návštěvníka Islandu čeká. Je spíš první z dlouhé řady zvláštností, které tento podivuhodný ostrov a jeho podivuhodní obyvatelé hostům z nedaleké Evropy nabízejí.
Inga totiž mluví o Eyjafjallajökullu. Čili sopce, která na jaře 2010 po bezmála dvě stě let trvajícím klidném spánku pod ledovcem vybuchla a následující týden obavy z vlivu sopečného popela, který v tunách chrlila, na chod leteckých motorů vedly ke zrušení více než stovky tisíc letů. Událost, jež se z pohledu zbytku Evropy a z globálního tisku jevila jako ohrožení civilizace (Obama nepřiletí na pohřeb polského prezidenta Kaczyńského! Tisíce pasažérů uvězněných na letištích a miliardové škody!), byla v kontextu islandských dějin vcelku nevýznamnou epizodou.
Tohle nevzdám
A Islanďané to tak také brali. „Ještě že máme zahraniční média – díky nim jsme se dozvěděli, že máme na Islandu stav nouze. A my bychom si mysleli, že se nic zvláštního nestalo,“ psal uprostřed erupce politický komentátor Egill Helgason a v novinách byla kromě podobného sarkasmu k vidění i slova úlevy, že sopka Eyjafjallajökull přinesla rozptýlení od věčných debat o následcích finanční krize, která v roce 2008 zemi srazila na kolena.
A první dojem z plání přímo pod sopkou nakonec slova o „roztomilé“ erupci, jak se soptění Eyjafjallajökullu na Islandu dodnes říká, potvrzuje. Spojit si tuhle idylu s vulkánem, to chce dávku fantazie. V rozlehlých travnatých údolích, kde oko marně hledá strom, se poklidně pasou chlupaté ovce a podsadití severští koně, bezmračné nebe nad hlavami, ledovcové řeky rozvětvené do desítek pramenů uhánějí do třpytícího se moře. Úchvatnou krajinu jen velmi zřídka naruší farmářský dům či chata nějakého obyvatele Reykjavíku, kteří to sem na jih mají hodinu a půl cesty.
Pouze když se zvedne vítr a z vyšších poloh přižene šedivý popel, který ovcím i lidem skřípe mezi zuby, lze si představit, s jakou přírodní silou máme tu čest. Z ledovce přikrývajícího Eyjafjallajökull vybíhá do údolí Markarfljót jedna jeho část jako prst: masa ledu, obvykle bělostného s tyrkysovými odlesky, je stále zaprášená od popela a krajina kolem připomíná cizí planetu – ticho nenarušují ptáci, černotu popela a lávových kamenů ani lístek. I tady nahoře se kdysi pásly ovce, ale po rychlé evakuaci se sem už nevrátily. Právě tudy se totiž po erupci valil „jökullhlaup“, jak se tu říká blátivé hmotě namíchané ze sopečného prachu, kamení a vody, kterou Eyjafjallajökull vyrobil (jako každý vulkán přikrytý ledovcem).
Konečný účet pro zhruba dvě tisícovky místních objasňuje, proč se zrovna této erupci přezdívá takto shovívavě. Islanďané totiž zažili mnohem méně roztomilé výbuchy. Kupříkladu po erupci sopky Laki v létě 1783, kdy prach a lávu chrlila více než stovka kráterů seřazených v řetězci dlouhém pětadvacet kilometrů celých osm měsíců, zemřela pětina tehdejších obyvatel ostrova (přes deset tisíc) a většina jejich zvířat. Ty, kdo přežili, čekal hladomor, protože prach část úrody zadusil, část sešla kvůli následným výkyvům počasí.
Eyjafjallajökull – protože dosáhl jen tisíciny síly Laki – si naproti tomu nevyžádal jediný lidský či zvířecí život. Ze sto padesáti místních farem zavřela krám jen jedna. Materiály na opravy šly do milionů, ale zaplatilo je zčásti pojištění, zčásti vládní kompenzace.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
