Malé ambice

Charta 77 má za sebou další jakýsi sjezd abiturientů, oficiálně zvaný Týden Charty 77, a nutno říct, že není důvod k nějaké ironii. Jak jsme se měli možnost přesvědčit minulý týden, Charta 77 i po pětatřiceti letech od svého vzniku není jen povinná kapitola v učebnicích dějepisu nebo téma na vzdělávací výstavu, na niž během Týdnu Charty 77 také došlo. Charta 77 má to štěstí být jednou z nejinspirativnějších epizod českých dějin. Protinacistický nebo protikomunistický odboj fascinuje odvahou svých aktérů a riziky, jež podstupovali. Jejich hrdinství se však projevovalo v příliš jiné době, aby bylo snadno přenositelné do dnešní doby všeobecného blahobytu a bezpečí.

I Charta 77 vznikla v unikátní době a prostředí. Víc než nějaké generální poselství však nabízí příběhy svých signatářů. Těm nešlo o život jako v padesátých letech, byli však ochotni obětovat pohodlí a často i svobodu ve prospěch čistého svědomí a jakési osobní integrity. Přitom museli prokázat orientaci v situacích, jež se nemusí až tak lišit od těch, které zažíváme nyní. V tom nám Charta 77 může – pokud sami chceme – sloužit jako prakticky použitelný příklad.

Takhle ne

Toto konstatování ale neznamená, že bychom měli u zbožštění Charty 77 zamrznout a neposouvat se dál. Přitom právě to udělal výbor rozhodující o prvním držiteli nové ceny Arnošta Lustiga. Jak vysvětlil…