Rádio hlásí revoluci

Obvykle sedí v první řadě a zpravidla je to on, kdo vypálí první otázku. Žádná tiskovka Národní galerie se bez novináře Karla Oujezdského (65) nemůže obejít, ostatně jako jakákoli jiná akce pořádaná k otevření nějaké výstavy v hlavním městě. Oujezdský je legendou rozhlasové žurnalistiky a důkazem, že i referování o zdánlivě ospalé kultuře může být mimořádně vzrušujícím zaměstnáním. Koncem minulého roku to bylo přesně dvacet let, co nastoupil do Českého rozhlasu (ČRo), konkrétně na stanici Vltava. V neodmyslitelném klobouku se stal svědkem všech klíčových událostí zdejšího umění konce 20. a začátku 21. století. K jeho buldočí vytrvalosti v referování o všem, co se v naší kultuře šustne, v kraji nenajdeme srovnání.

„Vyčerpaný zatím nejsem,“ říká Oujezdský, jakmile tiskovka skončí. „Vždyť jsem měl hned na začátku dvacetiletou přestávku.“ Novinářskou fakultu vystudoval na počátku normalizace a jako nestraník tehdy samozřejmě neměl na průlom v žádném médiu šanci. Dvě dekády pracoval v propagaci komunistického podniku Prago-Union a do rozhlasu se dostal až po revoluci. Vinohradské sídlo pro něj bylo zprvu domem hrůzy, plným zašlých kanceláří a archaických studií. Rychle ale zjistil, že v rozhlase může uplatnit víc kreativity než v tištěném zpravodajství. „To médium mě naprosto pohltilo. Můžu tu pracovat se zvukem, zachycovat člověka v…