Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Speciál

Do poslední chvíle prezident

Život Václava Havla v podhradí

havel__odchazeni03.jpg
Havel ještě neodchází a už má bustu v Národním.. • Autor: Karel Cudlín

 

Vedle svých mnoha rolí dostal Václav Havel před časem ještě jednu: vykolíkovat další neprobádané území – postprezidentské. Zatím není jasné, zda založil delší tradici, jeho bezprostřední nástupce totiž se svým důchodem nejspíš naloží velmi odlišně. V jedné věci se nicméně nová „havlovská“ tradice rýsuje a nese americké rysy.

Reklama
Reklama

havel_odchazeni_cudlin_s.jpg
havel_odchazeni_cudlin_s.jpg

Magické noci

Taková pestrost, jakou letos v říjnu zažila pražská galerie DOX během oslav pětasedmdesátin Václava Havla, se hned tak nevidí. Diamanty a róby některých dam a elegantní bílé tulipány ve vázách vedle prošedivělých a v džínách oděných protagonistů undergroundu, kteří se zdraví nepublikovatelnými výrazy a s přibývajícím večerem pozbývají rovnováhy. Plaše se usmívající řádové sestry boromejky, které se o Havla staraly v době jeho nemoci, vedle Pavla Landovského, kterého sice trápí podlomené zdraví, ale pro ostré slovo taky nejde daleko. Temná náladovost „magických nocí“, které pro Plastic People of the Universe „počal čas“, vedle čardášového trylkování Evy Pilarové o tom, jak „Lajoš teskně hrál“. A o chvíli později klasický rock’n’roll, při němž na parketu Vladimír Dlouhý, dnes ekonomický poradce Goldman Sachs, protáčel bývalou americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou. Uctivé vzkazy „panu prezidentovi“ vedle přání, kde Havlovi kdosi připomíná, že už je „old lobster“ (slangově „starý břídil“).

A uprostřed toho stál hlavní aktér – křehce vypadající muž, ztěžka se opírající o hůlku. Václav Havel, jak tehdy řekl právě na svojí oslavě, „učinil za svůj život jedno pozorování“, a to že čím je starší, tím je „plašší“ a „stydí se při každé možné příležitosti“. Přesto – kudy chodil, stále vzbuzoval obrovskou pozornost. Po oslavě narozenin, na pozdějším odhalení památníku amerického prezidenta Woodrowa Wilsona se Havel – aniž pronesl projev – dočkal největšího aplausu a po ceremoniálu mu desítky přítomných toužily osobně popřát. Stejně tak následně v Pražské křižovatce, bývalém kostele svaté Anny na pražském Starém Městě, si na předávání cen nadace Vize 97 nevysloužila mnohaminutové ovace vestoje oceněná slovenská výtvarná kritička Iva Mojžišová, ale právě Havel.

A to i přesto, že už byl dávno soukromou osobou. Když se v únoru 2003 stal z prezidenta po bezmála třinácti letech občan, situace to byla z mnoha důvodů nová a specifická. Československé dějiny prezidenta, který by normálně po skončení funkčního období odešel na odpočinek, nezažily. Těsně před odchodem tedy prezident žertoval, že ve své nové roli bude obcházet pražské hospody a bude u toho „mít v kapse ušmudlané fotky, s kým vším jsem se znal a budu je ukazovat hostům a oni mi za to dají panáka“. Žert měl v sobě i část reality: nová role bývalého prezidenta totiž mohla vypadat úplně jakkoli.

V okamžiku Havlova odchodu z funkce nakonec vedle zvykového práva neexistovala ani právní norma, která by exprezidenty nějak „zinstitucionalizovala“. A trvalo další rok, než se definitivně dohodlo a schválilo, zda by měl stát vlastně svojí bývalé hlavě poskytovat nějaké služby či jí platit rentu. Z dlouhých a bouřlivých debat, v nichž se vyřizovaly dávné politické účty, nakonec vyšlo padesát tisíc renty, dalších padesát na provoz kanceláře a auto s řidičem. Částka se od té doby nikdy nezměnila a představovala třetinu nákladů Havlovy kanceláře.

Tento nepoměr ukazuje, že nikdo si moc neuměl představit, co postprezidentská éra bude obnášet. A to včetně samotného Havla a jeho týmu. Záhy byla do původně dvojčlenné kanceláře přibrána posila. Trojice si první roky moc dovolených neužila. Podobně jako samotný exprezident. Nastal totiž téměř opak toho, co všichni očekávali a v co každopádně doufal hlavní aktér – místo oslabení zájem o jeho osobu ještě narostl. „Všichni si představovali a také nám to často říkali, že po odchodu z funkce bude mít moře času,“ říká člen kanceláře Martin Vidlák. 

Přesná evidence korespondence neexistuje, protože hromady papíru se každý rok probírají a velká část z nich se skartuje a e-mailové schránky mažou, ale během Havlova postprezidentství šlo odhadem o desetitisíce položek. Nešlo jen o pozvánky na všechno možné od vrcholné schůzky světových lídrů po posezení v zapadlém moravském sklípku, ale také o masivní, nekonečný proud čestných doktorátů, cen, novinářských žádostí o rozhovor či článek, cizích rukopisů k posouzení či diplomek a disertačních prací k vyjádření. S přibývajícím věkem a narůstajícími zdravotními problémy se počty odmítnutí každopádně zvyšovaly.

Americká knihovna

Chybějící „mustr“ k vlastnímu postprezidentství začal Václav Havel hledat jinde a našel jej – navzdory rozdílům v politických systémech – ve Spojených státech. Byly to symbolické věci jako fakt, že právě odtamtud pochází zvyk prezidentsky titulovat i bývalé hlavy státu. Nakonec americká inspirace dává z historického pohledu smysl. „Vznik prvního prezidentství, Masarykova, byl také ovlivněn Amerikou,“ připomíná politolog Jiří Pehe. „A čeští prezidenti beztak hráli větší roli, než jim ústavně přísluší, takže nebylo od věci se inspirovat právě americkou tradicí.“

Zejména Havla inspirovala tradice amerických prezidentských knihoven, kterých je celkem jedenáct (od Hoovera po Bushe mladšího), a založil její první evropskou verzi. Byť se Knihovna Václava Havla začala budovat už v roce 2004, dnes je podle svého současného ředitele Martina Palouše stále ve „fázi zakládání“ a dosud nemá stálé sídlo. Nicméně i to „sedí“ – třeba Bill Clinton svoji knihovnu budoval osm let. Stejně jako americké vzory, byť v menším měřítku, knihovna shromažďuje a zpřístupňuje archiválie související s Havlem a jeho dobou. A od loňského podzimu pak na významu získala další funkce, které prezidentské knihovny v USA obvykle mívají – a to coby společenského klubu a knižního vydavatelství. „Knihovna nemá hlídat vykopávky, být hrad minulosti, ale živé ohnisko intelektuálního života,“ říká spisovatel a novinář Jáchym Topol, který s úkolem „klub“ vybudovat – přechodně v prostorách nad pražskou kavárnou Montmartre – před časem rozšířil tým knihovny. Právě v tomto místě, kde je teď stálá výstava věnovaná Havlovi, tak začíná docházet k setkáním s různými intelektuály.

Debaty většinou nejsou prvoplánově politické, i když právě do politiky se často stočí. „Už jen proto, že Havel vždy symbolizoval ostražitost vůči fašistoidním a národoveckým trendům, které se dnes v české společnosti ukazují a mají zastání na nejvyšších místech,“ říká Topol. A pokud zatím z Havlova postprezidentství krystalizuje nějaká dlouhodobější tradice, zdá se, že to bude právě idea knihovny. Už zhruba rok se totiž píše o tom, že podobný projekt chystají také příznivci současného prezidenta Václava Klause a že Klaus, kterému funkční období vyprší za rok a půl, se tomu nebrání. Americkou linku lze nakonec najít také v Havlově postprezidnetském psaní. Své dva nejvýznamnější texty – literární koláž Prosím stručně v roce 2006 i divadelní hru Odcházení o rok později – napsal z hlavní části během dvou pobytů ve Spojených státech.

Příliš stručně?

Havlovo psaní je ovšem téma, o němž se po jeho odchodu z Hradu vedly zřejmě největší spory. A to jak o jeho míru, tak o obsah a směr. „Každý si představoval něco jiného, co a jak často měl psát,“ shrnuje asistent Vidlák. A znovu – neexistující zvyk znamená, že se bývalá hlava státu neměla o co opřít.

Všechny hlavní české noviny a některé zahraniční se tak nepřestávaly pokoušet Havla přesvědčit, aby se stal jejich pravidelným přispěvatelem a glosátorem každodenního dění. Všechny je odmítal, byť několik novinových článků napsal. Rovněž řada Havlových přátel ho dlouhodobě neúspěšně ponoukala, aby více psal. Na straně druhé ale existují názory, které dávají za pravdu tomu, co sám Václav Havel rovněž několikrát po svém odchodu z prezidentské funkce zopakoval, tedy že „už toho napsal dost“ a že má také vzhledem k podlomenému zdraví nárok na skutečnou penzi.

(Respekt 41/2011)

Vrátit se zpět na rozcestník textů k 80. výročí narození Václava Havla

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1468
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte