Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Dopisy

Dopisy

PRÁVO ZŮSTAT DOMA
RESPEKT 3/2011

Poprvé jsem si v našich médiích mohla přečíst objektivní komentář k tomuto tématu. V naší společnosti smysluplná diskuse na toto téma v podstatě neexistuje. Zastáncům domácích porodů přitom nejde v první řadě o jejich propagaci, ale především o zlepšení přístupu v porodnicích a možnost volby. Skutečně bychom si zde měli brát příklad v Evropě – např. v Holandsku jsou porody doma snad běžnější než v porodnicích. V sousedním Německu jsou velice oblíbené tzv. porodní domy, kde je domácí prostředí a přítomnost porodních asistentek, při komplikacích i lékaře, ale není to klasická porodnice.

Připadá mi, že v řadě jiných oblastí je alternativa a možnost volby dnes již samozřejmostí, tak nechápu, proč se u nás házejí porodním asistentkám klacky pod nohy. Kauza Ivany Königsmarkové je toho příkladem. Od začátku mi připadá jako hon na čarodějnici. S překvapením jsem se ve vašem článku dočetla, že ji nežalují rodiče postiženého dítěte, ale porodnice v Podolí s podporou MZ. Nechápu, jak to všechna média mohla opomenout, úplně to mění pohled na věc. To samo o sobě vypovídá, jak je tento soudní proces absurdní a jak odráží absenci vůle k diskusi ze strany lékařů. Sama jsem s Ivanou K. rodila obě své dcery doma a musím říct, že jinak jsem člověk, který udělá všechno, co mu jeho lékař řekne. V případě porodu však pro mě bylo důležité být pod dohledem jedné, maximálně dvou osob (porodní asistentky i mé gynekoložky), kterým plně důvěřuji, a ne přecházet do rukou několika desítek osob, než se mé dítě dostane na svět. Ivana Königsmarková pro mě takovou osobou byla, byly jsme v kontaktu celé mé těhotenství a vím, že by si nikdy nevzala do péče těhotnou, která by měla jakékoli náznaky rizika pro matku či dítě u porodu.

Ostatně kdo by si dobrovolně bral na sebe takovou odpovědnost?! Ano, lékaři mají vzdělání (a mou plnou důvěru) na to, aby určili diagnózu, operovali, léčili. Ano, porod občas nese svá rizika, ale v porodnicích se tak často děje v důsledku léků podávaných rodičce. Já si porody doma nevybrala, ale byla jsem k nim donucená (z nedostatku jiných alternativ v ČR). Jakkoli to zní jako klišé – těhotenství není nemoc a porod by neměl být operací. Z porodů doma se navíc udělalo zástupné téma diskuse o chybách v systému zdravotnictví, resp. zlepšení přístupu v porodnicích.

Silvia Singerová

 

NA OLTÁŘI NAUKY
RESPEKT 3/2011

Stanislav Komárek ve svém článku vyjadřuje neobyčejně silným způsobem svůj negativní postoj k pokusům na zvířatech. Na to má bezpochyby právo, neměl by se však dopouštět tak volného nakládání s fakty jako při popisu takzvané conterganové či thalidomidové aféry. O co v ní šlo?

V šedesátých letech byl Contergan předepisován těhotným ženám k uklidnění a k omezení zvracení v prvních týdnech těhotenství. Následkem užívání tohoto léku se potom rodily děti se zmrzačenými končetinami, což bylo způsobeno tím, že thalidomid blokuje tvorbu nových cév u plodu. To, že předchozí pokusy na zvířatech tento závažný nežádoucí účinek neodhalily, vede profesora Komárka k úvaze, že testy bezpečnosti léků na zvířatech nemusí být dostatečně průkazné. Pravda je ale poněkud složitější. Postižené děti se totiž rodily pouze v Evropě, nikoli však ve Spojených státech (s výjimkou několika případů, kdy si ženy preparát přivezly nebo nechaly z Evropy poslat). Contergan totiž nikdy nebyl v USA schválen proto, že provedené testy na zvířatech nebyly pokládány za dostačující. Chyběly totiž zkoušky teratogenity, tedy bezpečnosti pro plod. Conterganová aféra tedy nebyla způsobena rozdílností lidské a zvířecí fyziologie, ale závažným selháním lidského faktoru.

Tento příklad tedy nemůže vést k závěru, že testy bezpečnosti na zvířatech jsou diskutabilní, ale právě naopak – ve své době způsobil jejich další rozšíření, které na základě principů takzvané předběžné opatrnosti probíhá dodnes. Ironií je, že takzvaný „medicínsko-laboratorně-průmyslový komplex“ tímto vývojem není (na rozdíl od toho, co si myslí profesor Komárek) nijak nadšen, protože současné, často skutečně excesivní preklinické testování vede k výraznému prodlužování a prodražování vývoje nových léčiv. Skutečným motorem rozvoje zvířecích experimentů již dávno nejsou výzkumné instituce, ale regulační agentury, dohlížející na naplňování zákonů přijatých našimi svobodně zvolenými legislativci, tedy zástupci nás všech.

MUDr. Robert Pytlík

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte