Lars von Trier si za své přemítání o Hitlerovi vyhazov z Cannes nezasloužil. Zasloužil si něco jiného. Dostat po hlavě hozenou botou, ztratit řeč v ohlušujícím bučení přítomných nebo uslyšet alespoň jedno pořádné prásknutí dveří. Autor těchto řádek nechce tvrdit, že by v sobě našel duchapřítomnost zareagovat na zhovadilé plkání světoznámé režisérské hvězdy od srdce. Asi nenašel. Právě v tomhle bodě se však skrývá ta hlavní lekce, kterou nám samolibý provokatér Lars von Trier svým „soucítěním s Hitlerem“ uštědřil.
Volá Írán
Zatímco během tiskové konference ležely ruce v klíně, jen pár hodin poté se globální debata o Trierově extempore rozběhla na plné obrátky. Sympatizuje s nacismem, nebo se jenom zamotal do vlastních slov? Lze je tolerovat coby výstřelek excentrického umělce? Byl vyhazov z festivalu adekvátní, nebo přehnanou odpovědí?
Oblíbená teorie „zamotání se“ hodně skřípe. Kdyby dánský režisér nevybral intelektuální zatáčku v debatě o lidské tváři masových vrahů, je to bezesporu pochopitelné, Trier se však do přemítání o Hitlerovi pustil bez důvodu a sám od sebe, zjevně se záměrem provokovat. A taky ne poprvé. Třetí říše a její estetika ho fascinují a jeho motivace k pokoušení hranice přijatelného je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
