Agenda boje proti korupci, v Česku teď tolik aktuální, v jistém směru klame tělem: navenek se zdá, že přijmout dobré protikorupční zákony je snadné. Jde přece o zájem drtivé většiny obyvatel, a tudíž zaručený zdroj politických bodů. V praxi je to ale mnohem složitější. Zájem politiků dobré zákony skutečně schválit bývá velmi malý nebo nulový. Buď jsou totiž pod vlivem různých korumpujících lobby nebo se ve složitém tématu protikorupční politiky neorientují.
To není žádná česká specialita. I zkušenosti ze zahraničí ukazují, že důležité protikorupční nástroje vstupují do života teprve pod tlakem veřejnosti, nevládních organizací, médií. Tak tomu je i s tématem známým pod anglickým pojmem whistleblower, tedy člověk, který píská na píšťalku, neboli upozorňuje na možné porušování zákonů na svém pracovišti.
Odvážní občané
Když se vloni v Česku objevil případ nejznámějšího českého whistleblowera Libora Michálka, začalo se debatovat, jestli takový člověk nepotřebuje zvláštní právní ochranu. Vládní politici kroutili hlavami a tvrdili, že nynější zákony už každého chrání dost. Rozpačitá odezva v médiích pak ukázala, že ani česká veřejnost v globálu netuší, proč bychom měli lidi, jako je pan Michálek, nějak speciálně chránit.
Pravda je ale taková…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
