Žádný memoriál

Drahá Kunhuto! Milý herče a divadelní komiku též! Jiřidlo! Vážený pane profesore! Jeníčku, vole! Milovaný hrachore! Drahá součásti…“

Jiří Voskovec a Jan Werich se ve svých dopisech titulovali na sto způsobů – jsou to jakési předscény na forbíně, než začne hlavní program dopisu. Když Voskovec v roce 1948 odešel do Ameriky, ztratili V+W společné publikum, ale svou poetiku si udržovali alespoň v ústraní korespondence. Ta byla šedesát let uložená v Bostonu, než ji u nás v letech 2007–2008 vydalo ve třech svazcích nakladatelství Akropolis.

Divadelní publikum si Voskovec s Werichem našli znovu až nyní: díky inscenaci Korespondence V+W, kterou uvádí brněnské Divadlo Reduta a již ověnčily dvě nominace na Cenu Alfréda Radoka – v kategorii nejlepší scénografie a inscenace roku (nakonec neproměněné).

Otevřené dveře

Dramaturgyně Dora Viceníková mohla z dopisů V+W vybrat pouhý zlomek. Ve třinácti stech stranách textu dřímají desítky inscenací – je jasné, že z těch tří tlustých svazků lze vytesat téměř jakýkoli tvar. A stejně jako v případě Elementárních částic, které v Redutě před rokem vznikly v téměř totožném inscenačním týmu, i tady se dramatizace nedramatického textu podařila skvěle. V první půli vystupuje především příběh přátelství dvou mužů, kteří kvůli vnějším okolnostem nemohli žít spolu, ale pro vnitřní sepětí nemohli žít ani bez sebe. S…