Max Andersson ve svých komiksech nechá ožívat nečekané věci

Zombie? Kdo by je neměl rád?“ tvrdil Max Andersson autorovi těchto řádků v Praze na nedávném festivalu KomixFEST! „Jsou přeci tak roztomilé, komické, nedokonalé, že k nim člověk musí cítit náklonnost.“ Švédský komiksový kreslíř zobrazuje podobně jako slavnější americký filmový režisér Tim Burton posmrtné zásvětí téměř idylicky, jako bizarní prostor pitoreskních postav, které smrtí obvykle ztratily jen schopnost cítit bolest, ne však možnost veselit se. Záhrobí je v jeho podání jeden velký večírek.

Možná by se dal chápat jako pokus věčnosti o nedokonalou náhradu za nespravedlnosti vezdejšího světa, přibližně podle Čelakovského písničky „v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem“. Ale jako kdyby se za tím vším roztomile morbidním veselím šklebilo cosi, co připomíná staré obrazy tanců smrti. Triumfální a posměšné gesto zmaru.

Tito žije
Andersson začínal jako tvůrce animovaných filmů a měl (a má) potřebu vyjadřovat svět prostřednictvím pohádky. Pohádky zvláštního typu, která dělá nenápadné úkroky stranou a přechází jednou do béčkového hororu, odkud se dostane až k poetice Edgara Allana Poea, jindy do béčkového sci-fi, které se dokáže proměnit v cosi blízkého absurdním dramatům třeba takového Friedricha D&ü…