42_tema01_jaros_R06_2010_n.jpg
42_tema01_jaros_R06_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Kam zmizeli čeští ochránci zvířat

Daniel Andreas San Diego loni na seznamech americké FBI došplhal až mezi nejhledanější teroristy světa. Dvaatřicetiletý barman se do mimořádně špatné společnosti zařadil kvůli radikalismu, s nímž vedl kampaně za práva zvířat. Ve hře je vydírání a zastrašování majitelů farmaceutických firem a jejich rodin. V Británii kolegové z Animal Liberation Front (ALF) dostali za stejné akce jedenáct let vězení. V Rakousku se právě chystá proces s radikály, kteří útočili na obchodníky s kožešinami. Hrozí zde tresty za hranicí deseti let. V České republice dnes vůbec nejde o radikály, ale spíš o to, že boj za práva zvířat z veřejného prostoru naopak potichu zmizel. Kde jsou čeští ochránci zvířat? A co dělají?

42_tema01_jaros_R06_2010_s.jpg
42_tema01_jaros_R06_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Komu „to“ patří
Zpod košatého dubu na kraji louky vychází osm tmavě oblečených postav s kuklami na hlavách a vysílačkami v rukou. Je noc, tma a ticho a zakuklenci se kradou k plotu na druhém konci louky. Šest zalehne na zem, dva opatrně prolezou dírou v plotě a zmizí mezi budovami za ním. Asi po deseti minutách dávají vysílačkou znamení a plotem pronikají zbývající kolegové. Míří do jedné z hal místní drůbežárny a jejich cílem je pustit šestnáct zvířat na svobodu. „Jmenuji se Michal Kolesár a moje rodné číslo je…,“ říká o chvíli později na kameru uprostřed ponuré haly pro statisíce slepic jeden ze zachránců poté, co si sundal kuklu. „Možná porušuji pravidla – vstupuji bez povolení na cizí pozemek a odnáším odtud ,věci‘, které mi nepatří,“ vysvětluje Kolesár. „Jenže to já nepovažuji za problém. Problém je v tom, že někdo ty živé tvory za věci prohlásil, a myslí si, že je může vlastnit, držet v naprosto nepřijatelných podmínkách a zabíjet. To já odmítám připustit.“

Výše popsaná akce je stará téměř tři roky a autor textu se jí jako novinář účastnil. Zajímavá je však především tím, že představuje jeden z nejvýraznějších výbojů tuzemských aktivistů, kteří se specializují na ochranu zvířat. Osvobození šestnácti slepic, jež putovaly z miniaturní klece k vybraným chovatelům, kteří Kolesárovi zaručili, že je nechají běhat po dvorku, vypadá celkem krotce. Pro tentokrát nám to však musí stačit. Nic divočejšího se v Česku dnes neděje. Kolesár koneckonců sám sebe charakterizuje jako „unaveného zjizveného chlapa na smutný cestě“. Tráví život nočními vpády do drůbežáren, focením a filmováním ve velkochovech prasat nebo krav nebo na kožešinových farmách, fotografie, videa a texty prezentuje na svém webu. Pohled na zavřená zvířata ho přitom vždy znovu dokáže dojmout k slzám. Tím spíš, že jeho „smutná cesta“ je v tuzemských podmínkách hodně osamělá.

42_tema02_cudlin_R06_2010_s.jpg
42_tema02_cudlin_R06_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Experimentujte na sobě
Mezi aktivisty mezinárodní organizace Animal Liberation Front, která patří na ochranářské scéně k nejtvrdším, by Kolesár vypadal jako skutečný romantik. ALF již téměř před čtyřiceti lety vyhlásila frontální boj všem, kdo zneužívají zvířata k pokusům nebo je drží ve velkochovech či jim jinak upírají právo na důstojný život. Nejprve ve Velké Británii, postupně ve čtyřiceti zemích světa.

Přímá akce v jejich podání může vypadat opravdu drsně. Když proniknou do laboratoře a odnesou zvířata, pro jistotu ji zapálí, aby se její provoz nemohl rychle obnovit. Když chtějí akcionáře, vědce nebo jejich zaměstnance odradit od spolupráce s pokusnou laboratoří, pomalují jim zdi domu urážlivými nápisy, každou noc hlučně demonstrují pod okny nebo vedou dopisovou kampaň s falešným obviněním, že dotyčný je pedofil. Do výbavy patří i fyzické napadení, bomba pod autem nebo exhumace urny s popelem matky šéfa nepřátelské farmaceutické firmy. V boji za osvobození zvířat je povoleno skoro vše.

Samozřejmě, že jde o pestrou společnost, v níž se potkávají pravověrní anarchisté, pacifisté, bojovníci proti kapitalismu, univerzitní profesoři i nezaměstnaní adolescenti, kteří si vybíjejí svoji frustraci. Nicméně v principu lze směr shrnout slovy mluvčího Robina Webba: „Vedeni odmítáním jakéhokoli zneužívání a vykořisťování slabých a nevinných překračují aktivisté nespravedlivé zákony a riskují osobní svobodu při naplňování správné věci – osvobození zvířat. Podobně jako ti, kteří v minulosti bojovali za zrušení otroctví a emancipaci žen.“ Někdy zbude i místo pro lehkost: když zástupci fronty odnesli z jedné laboratoře několik desítek psů, zanechali na místě nápis: „Experimentujte na sobě. My jsme svobodná. Zvířata.“ Někdy ale ne: před rokem bylo sedm aktivistů ve věku mezi 20 až 45 roky odsouzeno až k jedenáctiletým trestům za kampaň proti největší evropské pokusné laboratoři Huntingdon Life Science. Již naznačené zastrašování a vydírání bylo řízeno šest let z chaty v malé hampshirské vesnici a platily je dary sympatizantů, z nichž někteří byli ochotni aktivistům věnovat až pět set liber denně.

Na druhou stranu přispěli radikální aktivisté k tomu, že diskuse o pokusech na zvířatech nebo o velkochovech se stejně jako filozofické debaty o právech zvířat staly běžnou součástí veřejného života. A Britové postupně začali tlačit na změnu zákonů na ochranu zvířat.

42_tema04_cudlin_varianta_R06_2010_s.jpg
42_tema04_cudlin_varianta_R06_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Mírný extremista
I čeští ochránci zvířat si kdysi vysloužili zařazení do úřední kolonky extremistů a přitahovali pozornost policie i tajných služeb. Paradoxně to dokázal „otec zakladatel“ místního hnutí za práva zvířat, který se vždy prohlašoval za pacifistu. „Bylo to trapné,“ vzpomíná ikona českých ochránců raných devadesátých let Petr Bergmann na zařazení do seznamu extremistů. „Tajní o nás nic nevěděli, blouznili o tom, že jsme komunisti placení KGB, teroristi, rozvraceči. My jsme se přitom ke skutečně násilným akcím nikdy neuchýlili.“

Bergmann vyrostl ve spojení undergroundu a disentu druhé poloviny osmdesátých let – alternativní kultura, především hudba, se tady prolínala s východní filozofií, fenomenologií, anarchismem a také s texty o právech zvířat. A především s jasným požadavkem na „osvobození“. „Po roce ’89 jsem cítil, že společnost se sice osvobodila od komunismu, ale že to zdaleka není konec. Že to musí pokračovat – co náš vztah k přírodě, ke zvířatům…? Bylo jasné, že tahle společnost prostě svobodná není.“

Bergmann spoluzakládal v roce 1991 Animal SOS a podařilo se mu několik úspěšných akcí, z nichž nejznámější je zřejmě pokus o zablokování dráhy na Velké pardubické v témže roce. Ten sice získal organizaci Animal SOS velkou mediální pozornost, zároveň však znamenal ztrátu řady sympatizantů, kteří považovali zákrok za nezvládnutý. „Chtěli jsme jen blokovat dráhu, aby dostih nemohl začít,“ vzpomíná Bergmann. „Jenže policisté nás vytlačili a skupina lidí, kteří přijeli z Rakouska a Německa, vtrhla na dráhu během dostihu, což mohlo ohrozit koně i jezdce. Souhlasím – to se nepovedlo. Proto jsme se taky celý další rok připravovali na akci před areálem závodiště a ta vyšla výborně – byly nás stovky a diváci museli procházet naší uličkou hanby.“

Jiné akce hnutí měly charakter zábavného happeningu. Například protest proti McDonald’s ve Vodičkově ulici v Praze. „Sehnali jsme sto padesát lidí a napochodovali dovnitř, obsadili všechny stolky a prostě jenom seděli,“ popisuje Bergmann. „Nikdo s námi nic nezmohl, až otrávení provozovatelé nakonec po několika hodinách zavřeli.“

Podle Bergmanna přinesla polovina devadesátých let konec jedné etapy: „Dosáhli jsme řady úspěchů, byl přijat zákon na ochranu zvířat, lidé začali ta témata vnímat, nebo tak se nám to alespoň zdálo. Už nás automaticky nepovažovali všichni za blázny. A hnutí se tehdy dostalo na křižovatku: někomu připadalo, že podstatné věci už jsou hotové, jiní chtěli přitvrzovat v radikalismu a ocitli se na pokraji ekoteroristické guerilly.“

Nakonec to dopadlo tak, že radikálové z české ochranářské scény vymizeli. A Michal Kolesár je dnes tím osamělým smutným chlapem. Sám Bergmann odešel na přelomu tisíciletí a nyní vše sleduje z nadhledu člověka, který jezdí na meditace do buddhistických klášterů, věnuje se produkci alternativní hudby a divadel. „Společnost dostala základní informační vstup a teď by si s ním měla postupně poradit sama, organicky, přirozeně. Toho nelze dosáhnout bojem. Jediná cesta je uvědomování si osobní odpovědnosti,“ vysvětluje svůj postoj. „Já si vážím přímé akce, respektuji i to, co dělá ALF. Ale jsem jiný typ člověka. Pro mě násilná akce není dobrým řešením.“

A proč se vytratili ostatní? „Těžko říct. Snad mají stejné důvody jako já, možná k tomu přispělo, že mladí lidé začali víc využívat svobodu k tomu, aby mohli studovat, bavit se, budovat kariéru a přestali na rozdíl od naší generace vnímat, že to je stále jen částečná svoboda,“ uvažuje Bergmann. Jisté je, že v současnosti se na organizaci a akcích hnutí ochránců zvířat podílí násobně méně lidí než v devadesátých letech.

42_tema05_jaros_R06_2010_s.jpg
42_tema05_jaros_R06_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Prase v lavině
Od doby vzniku ALF či po patnácti letech od chvíle, kdy měl Petr Bergmann pocit, že společnost již dostala dostatečnou vstupní informaci ohledně práv zvířat, se mnohé změnilo. Podrobné a přísné zákony proti týrání zvířat jsou ve vyspělém světě běžnou normou, stejně jako přísnější pravidla pro velkochovy i pokusy na zvířatech. Stále více lidí se chce zařadit mezi „zodpovědné spotřebitele“, tedy například ty, kdo si připlatí za bioprodukty nebo výrobky netestované na zvířatech či se rovnou stanou vegetariány nebo vegany. Nejlépe je statisticky zachycen růst trhu biopotravin – ten se sice vloni kvůli krizi zpomalil, ale obecně je v posledních letech v Evropě stabilně více než desetiprocentní.
Neznamená to ovšem, že by týrání zvířat patřilo minulosti.

Příkladů je nepočítaně. Pokud se zaměříme jen na pokusy, teď v lednu proběhl jeden pozoruhodný v Rakousku. Vědci z innsbrucké lékařské fakulty odvezli do Alp 29 prasat, aby je tam zasypali sněhem a zkoumali možnosti léčení lidí zasypaných lavinami. Od pokusů se distancovala horská služba i místní politici a protest se postupně rozšířil do celé země. Nezabrala ani výmluva rektora innsbrucké univerzity, že prasata při pokusu netrpí, protože jsou v narkóze. Vědci po několika dnech pod tlakem protestů pokus zastavili, do té doby zemřelo pod lavinou deset prasat. Němečtí kolegové před nedávnem provedli přímočařejší podnik a předvedli dokonalý příklad krutého a zbytečného bádání: chytili 22 mořských racků, nechali je šest dnů hladovět, aby zjistili, jak dlouho vydrží mořský racek bez potravy. V Česku zemře každoročně při pokusech několik set tisíc zvířat, v celé Evropě miliony. Ochránci zvířat tvrdí, že pokusy na zvířatech jsou ze 75 procent naprosto zbytečné. A i ty ostatní lze dnes nahradit počítačovými modely, studiem buněčných kultur či vzorků lidských tkání nebo nasazením dobrovolníků.

Se zvířaty, drženými v zajetí kvůli masu, je to podobné. Před několika dny vyšla závěrečná zpráva z průzkumu jedné z největších evropských organizací na ochranu hospodářských zvířat Compassion in World Farming, podle níž žije až devadesát procent prasat v evropských velkochovech mimo pravidla. Ochránci situaci zkoumali ve čtyřiasedmdesáti velkochovech v šesti členských zemích EU a zjistili, že farmáři nedodržují podmínky, které stanovuje zákon – tedy například, aby v kotcích byla sláma a prasatům nebyly zkracovány ocasy. Obecně se život v přeplněných halách pod umělým světlem na železné roštové podlaze týká každoročně v Evropě několika miliard zvířat.

Z pohledu radikálních ochránců zvířat se tak v principu vlastně nezměnilo nic. Pro některé to znamená, že se musejí změnit oni, respektive jejich taktika.

42_tema09_R06_2010_s.jpg
42_tema09_R06_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Profesor terorista
Dne 21. května 2008 vtrhlo plně vyzbrojené policejní komando do bytů deseti představitelů rakouského hnutí ochránců zvířat Verein gegen Tierfabriken. Policisté zároveň v kancelářích zabavovali počítače a dokumenty. Mezi lidmi, kteří skončili na více než tři měsíce ve vazbě, byl i bývalý profesor matematiky a filozofie z Cambridge, pětačtyřicetiletý Martin Balluch.

Právě Balluch má pověst jednoho z nejvýraznějších a nejúspěšnějších aktivistů posledních let. Během uplynulých deseti let se mu podařilo sjednotit rozhádané rakouské ochránce zvířat a přihlásit se ke společnému cíli, jímž je pozitivní image. Umírněné kampaně, s nimiž se mohla rakouská veřejnost bez potíží ztotožnit, měly nepochybně vliv na to, že Rakousko se stalo v oblasti legislativy na ochranu zvířat nejprogresivnější zemí. Ústava obsahuje větu, že stát chrání život a dobré podmínky zvířat, každý kraj má státem placeného „zvířecího advokáta“, který je oprávněn předkládat soudu kauzy týkající se zvířat, v Rakousku je zakázán klecový chov kuřat, spotřebitelský tlak snížil v obchodech nabídku klecových vajec k padesáti procentům, jsou zakázány kožešinové farmy nebo drezura divokých zvířat v cirkusech.

Přesto to vše není tak jednoduché. Jak bude situace vypadat po policejní akci z roku 2008, je zatím nejasné. Jisté je, že represe přišla po sérii demonstrací před obchody s kožešinami, při kterých došlo k útokům na automobily obchodníků. Aktivisté také několikrát pronikli do obchodů a postříkali výrobky páchnoucím sprejem. Lídři hnutí byli uvězněni bez obvinění a ani po třech měsících vazby se nepodařilo prokázat, že měli na násilných prvcích demonstrací jakýkoli podíl. Policie nakonec použila paragraf o účasti na organizovaném zločinu, který je obvykle nasazován na mafiánské či teroristické skupiny. Soud, který se v Rakousku nepochybně stane jednou z událostí roku, má začít během několika týdnů.

42_tema08_varianta01_R06_2010_s.jpg
42_tema08_varianta01_R06_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Prosklená jatka
Uspěchané náměstí Republiky v centru Prahy obrázky zkrvavených zvířat na jatkách z běžného rytmu nijak zvlášť nevychylují. Čtyři mladí aktivisté už to znají: jako obvykle rozvinou plátno a začínají promítat film s obrázky jatek a velkochovů. Navrch nabízejí letáky propagující veganství. „Když promítáme čtyři hodiny, myslím, že si nás všimne tak sto lidí,“ říká jeden z aktivistů. „Část nám vyjadřuje sympatie, jiní jsou obrázky pohoršeni a další nám nadávají.“

Sto lidí z desetitisícového davu na náměstí se zdá být beznadějně málo. Ale Marek Voršilka ze sdružení Otevři oči to tak nevnímá: „Promítáme něco, co lidi normálně nevidí, přestože je to součást jejich života. A jdeme to ukazovat doprostřed města, kde to nikdo nečeká,“ vysvětluje. „Chceme lidi přesvědčit, aby se zamysleli a změnili způsob života. A to samozřejmě nejde ani rychle, ani jednoduše.“

Voršilka studuje druhým rokem pražskou právnickou fakultu, zkušenosti z kampaní získával téměř rok v Anglii a několik týdnů se nechal inspirovat i v Rakousku, kde se mimo jiné účastnil také kongresu ochránců zvířat a měl možnost sledovat v akci Martina Ballucha. „Souhlasím s ním v tom, že kampaň by měla být pozitivní, jinak nemáme šanci lidi získat,“ říká Voršilka. Sdružení Otevři oči nemá žádného placeného zaměstnance, žije z darů a práci odvádějí pouze dobrovolníci, přičemž „tvrdé jádro“ stálých spolupracovníků tvoří pět z nich. V této sestavě a s megafonem a letáčky si zkusili i „vstřícnou“ předvánoční kampaň, kdy vedle prodejců kaprů nabízeli informace o výhodách veganství. Mezi stovkami lidí kupujících 23. prosince na křižovatce Anděl kapry vypadali ještě beznadějněji než při promítání na náměstí Republiky. „Tak je to někdy skoro zoufalé,“ připouští Voršilka. „Ale nemáme jiné prostředky k přesvědčování lidí než vlastní příklad a nabídku informací. Mezi ochránci je oblíbený výrok, že kdyby jatka měla prosklené průhledné stěny, lidi by se stali vegetariány. A my se snažíme o něco podobného v malém. Má to smysl u každého jednotlivého člověka.“

Pět aktivistů z Otevři oči zkoušejících na náměstích vstřícnou kampaň je další z podob současné české aktivistické scény. Je to kompromis, který se však na rozdíl od Rakouska neopírá o masové hnutí a působí rozpačitým dojmem. Aktivisté neříkají nahlas: zrušte velkochovy a přiznejte zvířatům právo na život. Říkají potichu: staňte se vegany. Další místní kompromis můžeme sledovat v jedné západočeské drůbežárně.

42_tema03_ctk_R06_2010_s.jpg
42_tema03_ctk_R06_2010_s.jpg • Autor: ČTK
Minimální program
Martin Hyťha dává na rozdíl od Michala Kolesára přednost vstupu do drůbežárny ve dne a hlavním vchodem. A to přesto, že je stejně jako Kolesár vegan a že se mu při pohledu na tisíce slepic uvězněných v malých klecích dělá zle. V drůbežárně ve Velkém Malahově reprezentuje hnutí Děti Země a coby jedna strana v českém prostředí ojedinělé smlouvy ztělesňuje jiný princip Hnutí. Děti Země uzavřelo dohodu s majiteli drůbežárny po několikaletých protestech proti její stavbě. Aktivisté se v nich spojili s místními lidmi, kterým šlo spíše než o utrpení zvířat o strach ze zápachu a much, které slepičárny provázejí. Kompromis znamenal, že investor přistoupil na snížení kapacity drůbežárny i na to, že Děti Země mohou přijít jednou za rok zkontrolovat, zda v klecích není více slepic, než určují předpisy.

Z hlediska „welfare“ či lépe snesitelných podmínek pro zvířata je to však nulový výsledek. Drůbežárna splňuje aktuální evropské normy, ale laik nic nevidí: stále jsou tu desítky tisíc slepic naskládány do malých klecí v několika patrech a řadách. Jejich životní prostor je vymezen půdorysem jen o málo větším, než je formát A4, horizont je dán mříží, rozhled slabým červeným světlem, které neumožňuje rozeznat střídání dne a noci. Křídla roztáhnout nemohou.

Michal Kolesár nazývá taková zařízení koncentráky a tvrdí, že je to typická ukázka nepřijatelného „zvěcnění“ živého tvora. „Jde nám o to, aby byla dodržována alespoň ta pravidla, která stanovuje zákon,“ brání Hyťha svůj minimální program.

Podle Stevena Besta, který má blízko k ALF, je však právě takový postoj pro hnutí ochránců zvířat zhoubný, protože boj o jejich „pohodu“ legitimizuje velkochovy i pokusy.

Zatímco v Británii se diskutuje o křižovatce, za níž není možné přistupovat na další a další kompromisy, v Česku jde o ohlazování hran, aby aktivisté neodradili veřejnost a dosáhli alespoň něčeho.

Oči tuleně
Další z přístupů, ve kterém se stírají ostré hrany mezi radikalismem a osvětou a mezi „animal rights“ (právy zvířat) a „welfare“ (dobrými podmínkami k životu), představuje jedna z nejvýraznějších postav mezi českými ochránci, Tomáš Popp z organizace Svoboda zvířat. „Nechci budovat ideální svět, protože to nejde. Vím o tom, že mohu věci jen drobně posouvat dopředu,“ říká a působí při tom dojmem flegmatika, kterého mantinely moc netrápí. Mírně zavalitý třicátník, vegan, jehož hlavu zdobí dredy, vyvažuje dojem z „aktivistického účesu“ neustále usměvavým kulatým obličejem. „Nekožené“ boty si objednává přes internet a nepropadá hysterii z toho, že v jeho domě, autě nebo počítači je spousta součástek, které prošly testováním na zvířatech. „Jsou věci, které ovlivním, ale jsou i ty ostatní. Beru to stoicky.“

Tomáš Popp ve Svobodě zvířat pracuje skoro patnáct let, studoval politologii, napsal mimo jiné i studii o zakladatelovi hnutí „animal rights“ filozofovi Peteru Singerovi a hlavní náplň své práce vidí ve vedení profesionálních a jasně zacílených kampaní, které mají charakter kancelářské práce, lobbování u poslanců nebo přednášek na školách. Svoboda zvířat se přitom ve svých kampaních nebojí využívat pragmatický marketing. „Největší ohlas měla naše kampaň proti krutému zabíjení tuleňů pro kožešiny. Přispěla k evropskému zákazu dovozu tuleních kožešin a třeba na Facebooku získala více než osmdesát tisíc lidí,“ popisuje v plzeňské kanceláři Svobody zvířat Tomáš Popp. „Česká veřejnost sice nemá žádný bezprostřední důvod zabývat se tuleni, ale kampaň pracuje s jednoduchými prvky: tuleň má velké dojemné oči, fotografie bílého sněhu a rudé krve jsou působivě kontrastní. Zní to cynicky, ale funguje to. Ta kampaň reálně pomohla a je to dobrý nástroj, aby lidi přemýšleli obecně o tématu zabíjení zvířat kvůli kožešinám.“

Kampaň je podle Poppa úspěšná i díky tomu, že ochránci zvířat ztrpčují kožešinovým farmám život, jak mohou – podávají na ně stížnosti nebo volají veterinární kontroly, na jednu farmu dokonce Svoboda zvířat nasadila svého spolupracovníka jako uchazeče o práci a ten pak zveřejnil fotografie a svoje zkušenosti z tříměsíční práce. „Tři velké farmy vloni v Česku zavřely. To je úspěch, i když samozřejmě lobbujeme za to, aby poslanci přijali úplný zákaz kožešinových farem,“ říká Popp. „Ale zdá se, že ve veřejnosti už jednoznačně převažuje názor, že zabíjet zvířata kvůli kožešinám je stupidní.“ Jeho optimismus se opírá o průzkum Svobody zvířat, z něhož vyplynulo, že zabíjení zvířat kvůli kožešinám odmítá 68 procent respondentů. A čísla k jiné kampani Svobody zvířat, zaměřené proti pokusům na zvířatech, ukázala, že stejný podíl lidí dává přednost ukončení pokusů na zvířatech při výrobě kosmetiky nebo prostředků pro domácnost.

Navzdory těmto číslům platí, že podobně jako jsou v mezinárodním srovnání málo výrazní naši aktivisté, je slabší i tlak veřejnosti, pokud jde o témata spojená s ochranou zvířat.

V tomhle nejedu
Česko je z hlediska vztahu ke zvířatům rozporuplnou zemí. Jsme na špičce v počtu chovaných psů a koček a máme velkou schopnost přisvojovat si další druhy domácích mazlíků – od činčil po malá prasata. Máme evropské normy, moderní zákon na ochranu zvířat a naše velkochovy se v principu neliší od těch v jiných zemích.

Zároveň se rádi – podobně jako jinde – díváme na zvířata uvězněná v kleci (pražská ZOO je druhou nejnavštěvovanější atrakcí v Česku). Mezi rekordmany patříme v oboru pašování zvířat a nelegálního obchodu se zvířaty.

A především: na rozdíl od mnoha zemí Evropy je tady lidem často vcelku jedno, jaké výrobky konzumují a nakolik se tak podílejí na utrpení zvířat. Konzumace masa stále patří k symbolům vysoké životní úrovně, podíl klecových vajec v běžné obchodní síti se drží okolo 95 procent, podíl biopotravin sice stále roste, ale jak v celkovém objemu, tak v počtu lidí, kteří biopotraviny nakupují, dosahuje jen zlomkové úrovně ve srovnání třeba s Německem nebo Rakouskem. Počet vegetariánů nestoupá, drží se kolem dvou procent, zatímco například ve Švýcarsku nebo ve Velké Británii je to devět procent, v Německu osm procent.

Máme rádi zvířata? „O to nejde. Já osobně jsem se nikdy netetelil, když jsem viděl sýkorku nebo psa,“ říká Tomáš Popp. „Jde o hodnotový žebříček. Nechci působit utrpení.“ A v tomto postoji jsme zřejmě stále pozadu. „Chce to vývoj a informace. Za komunismu byl tenhle proud přerušen a to se nedá během dvaceti let dohnat,“ nabízí jedno vysvětlení Tomáš Popp. Marek Voršilka dodává, že nám chybějí silné vůdčí osobnosti, jako je třeba Martin Balluch v Rakousku. „Mimořádně vzdělaný a schopný organizátor, ochotný k maximálnímu osobnímu nasazení. Takového nemáme a bez nich hnutí nemá šanci získat větší popularitu a vliv.“ A je tu ještě jeden motiv: důvěra v kompromisní, „drobečkové“ metody počítá s veřejností, která je ochotna o těchto tématech přemýšlet. Je otázka, zda to je správný odhad situace. Jde přece o stejnou veřejnost, která každoročně před Vánoci pořádá veřejná pouliční jatka a mezi své oblíbené národní zvyky řadí přejídání se masem na zabijačkách.

On-line rozhovor o ochraně zvířat s Tomášem Poppem - 11.2. od 13:00 na respekt.cz/rozhovory (Dotazy můžete pokládat již nyní.)

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte