V posledních letech přicházejí stoleté povodně tak často, že by se snad již měly jmenovat jinak. Lidé proto začínají oceňovat různé drobnosti, které pomáhají sílu vody zmírnit. Mohou to být příkopy podél cest, terasy na svazích či neobdělávané nivy kolem potoka, kam se voda může rozlít.
Můstek pro pěší přes malou řeku v městečku pod horami zlobil několik generací mladých maminek. Byl postaven nesmyslně vysoko nad nábřežím, takže bylo potřeba vyjít několik strmých schůdků na obou stranách. Kočárek se přes schody těžko přenášel, most byl navíc úzký a jako lávka pro pěší zbytečně bytelný. Letopočet 1903 na jeho zábradlí neříkal nikomu nic, bylo to dávno a v té době tu žili Němci. Pak přišla velká voda, která pohazovala kmeny staletých smrků jako sirkami. Všechny novější mosty byly strženy, jen ten jeden zůstal. A již se vědělo, že povodeň tudy prošla i v roce 1902 a postavit most se schůdky bylo velmi rozumné.
Avšak voda se občas chová jako živel i v pevném skupenství. Lidé v horách žijí se sněhem každou zimu několik měsíců a užitečné drobnosti nezapomínají. Jednou z nich jsou i zátarasy stlučené z úzkých prken, které cestáři na podzim rozestaví podél silnic na návětrnou stranu. Cesty jsou pak mnohem lépe chráněny proti závějím a sněhovým jazykům. Pamětníci ladovských zim vzpomínají na podobné sněhové zábrany i ve středních Čechách, teď bychom je zde však hledali marně. Dostat se třeba na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 53 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
