S Irskem mám spojené dvě vzpomínky. Před dvanácti lety jsem měl možnost několik měsíců studovat na Univerzitě v Limericku. Tehdy bylo Irsko jedno velké staveniště, i když solidní silnice končila jen pár kilometrů za Dublinem. Univerzitní areál zářil novotou a na bydlení v tamním campusu jsem ještě dlouho vzpomínal po návratu na pražské koleje. Nebylo potřeba žádných statistik, aby se poznalo, že ekonomika roste velmi svižným tempem. Ani se nechtělo věřit fotkám v knihách či na výstavách, které ukazovaly, že ještě v 70. letech to na irském venkově (tedy prakticky všude mimo Dublin) vypadalo jako u nás před několika staletími.
Druhá vzpomínka na Irsko se váže na strategii hospodářského růstu vznikající v dílně tehdejšího vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna. Irský hospodářský zázrak byl kladen za vzor při vzniku koncepce, která bohužel skončila v šuplíku a zapomnění. Jaký byl recept na úspěch? Nízké firemní daně, investice do vědy a výzkumu, solidní státní finance a jako bonus mohutný příliv peněz z fondů EU.
Jenže po ojedinělém sprintu, kdy ekonomika 24 let nepřetržitě rostla, začal keltský tygr churavět. Z dnešního pohledu
jde o stejnou chybu, kterou si na konci
80. let prošlo Japonsko, o pár let později Švédsko a následky poslední velké dluhové bubliny, tentokrát v USA, stále pociťujeme. Irsko si zkrátka uhnalo realitně-hypoteční horečku. Země, která spoluzakládala eurozónu, potřebovala úplně jinou měnovou politiku, než jakou ordinovala…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
